Celkem jsem litoval v tu chvíli ty kaskadéry co nepřezuli a stále brouzdali po našich silničkách na letních žiletkách. Mařenka ( auto pozn. redakce) vrněla pěkně a asi po 40 minutkách klidné jízdy jsme dorazili na místo činu. Po úspěšné akreditaci za kterou vděčíme Palci ze Smradside, jsme vstoupili do útrob Jamu. Jelikož můj úkol pro tento večer nebyl pouze report ale i rozhovor s hlavní hvězdou večera, odebral jsem se proto strávit dvacet minutek s partičkou z Německa. Jelikož rozhovor bude dodán do konce tohoto týdne nemá cenu se zdržovat líčením jaký zážitek to byl. Ale můžu Vám slíbit, že se máte na co těšit. !

Po dvaceti minutkách strávených na backstagi jsem se odebral před pódium, kde už netrpělivě postával hlouček lidi. Čekali jsme na první band, kterým byla local young blood Whispervoid. Kluci začali pěkně z ostra . Metalcorem se otřásal v tu chvíli celý klub. Musím říct že jim to šlape celkem pěkně.Na to že spolu hrají něco okolo dvou let předvedli povedenou show u které jsem se výborně bavil. Což jak po zvukovém projevu , tak i po vizuální stránce. Snad jen klukům popřát míň koncertů, které budou otvírat jako první kapela, jelikož si myslím že jejich síla je někde uprostřed Line upu večera. Po tomto pěkné začátku jsem se odebral naplnit tekutiny, v mém případě nealkoholické J. Ani jsem se nenadál a na scéně byla další parta.

Pipi Dupu byli pro mě druhou premiérou večera. Vůbec jsem nevěděl, co od téhle sympatické sebranky z Fulneku mám čekat? To co se v mojí hlavě odehrálo dál, byl úplný úžas. Virtuózita střídala tvrdost crossoverových kytar. Když do toho přidáme funky groove baskytaru, bicí které šlapou jako hodinky, vznikne nám Jam v jamu. Takto bych dokázal popsat přednes kapely, která měla jako jedná z mála v poslední době opravdu zaujmula . Byli originální, přesní a bez zpěvu, což je dnes celkem rarita. Velice kladně bych tedy hodnotil 80 procent jejich vystoupení. Jelikož si na  poslední dvě věci  pozvali zpěv v podobě bývalého managera kapely HC3 Radima. Což si myslím že nebylo asi to pravé ořechové. Možná jsem tento názor sdílel jen já. Výraz zpěváka mi zkrátka do celkového obrazu kapely nezapadl. Možná špatně zvolený zpěv možná špatný odposlech. Škoda no.

Po 40 minutách, které stály za to, se páni muzikanti stáhli z podia ,aby nechali fanoušky na chvíli vydechnout a doplnit alko nebo nealko.Třetí do party byla kids oblíbená formace Madfalls z Frýdku Místku. Ostřílení punk-rockoví kovbojové, kteří před nedávném vydali svou druhou desku Love Inspires, Death Sloves, se pustili s obrovskou vervou a energii do Opavského publika. A odpověď které se dočkali, bylo první menší pogo místních podnapilých punx. Panové se pop punkem opravdu baví, nejednou proletěl skrz mikrofon nějaký vtípek J Co se týče jejích muziky a výstupu? Jde vidět že panové stárnou, nemyslím tím že už patří do starého železa , ale už ta jejich muzika není tak veselá jak byla .Skrývají se v ní emoce a neřeší jen problémy se školou a rodiči. Welcome to real world. Což je dobře. Show mají proklatě dobrou. Akorát u pár tracku mi připadalo, že by pomalejší rytmus bicích byl vhodnější než klasický punkový bumčvach  . Každopádně palec nahoru.

Večerem nabitý program se chýlil ke konci a já se nemohl dočkat hlavních hvězd. 4 urostlé postavy vyskočily na stage a všem v tu chvíli bylo jasné, že se můžeme těšit na Baltic Sea Hardcore. Crushing Caspars je opravdu jedna z těch mála kapel, která si myslím že si nejvíc užívá koncerty v malých klubech. Pro ně je ten kontakt s publikem životně důležitý. Jak mi řekl frontman. To co převedli,l si bude spousta fanoušku pamatovat dlouho. Nejen že vystřihli pecky jako třeba Diabolic Boogie, I Believe nebo Viva la Rockstock z desky The Fire Still Burns ale i cover od jedné z nejzásadnějších HC kapel, pionýru Agnostic Front. Při verších ,, from the east coast to the west coast´´ , celý Klub explodoval výbuchem energie . Dav lidí a zpěvák Snoopy si dávali  tuhletu pecku jako kdyby by zpívali přímo s Agnostikama  .Kapela a fanoušci si užívali celou show, která se né a né chýlit ke konci. Zkrátka parádní zážitek a vydařený hudebně náročný večer.

Takto se totiž rýsoval večírek  9.10.ve Vyškově s titulem OLD TIME PARTY. Návrat do doby, kdy na punkrock chodilo přece jenom víc lidí než dnes, kdy současní „teens“ provádí revoluci spíš za klávesnicí počítače.

Sestava kapel, složená ze jmen, která pamatují lepší „punkrockový“časy, to víc než podtrhovala.

Rybníkářští bronxeři Criminal colection aka čeští New found glory, NSOS, kterým tu s předchozími startuje tour k novýmu společnýmu split CD a třešinka na dortu v podobě, ze záhrobívstanuvších Selfish…, aspoň pro tento večer!

Do klubu B 29 dorážíme nechutně brzo, kolem půl 8 se dozvídáme, že první banda začíná až o půl 10, takže najdeme pohodlný místo na baru, pozdravíme známé tváře…

Čekání uteče příjemně a opravdu v avizovanej čas se začínají ozývat první údery a tóny Criminal colection. Tou dobou může být v klubu okolo 50. platících lidí, a něco mi říká, že to je asi všechno…

Vsetínští do toho buší, co jim síli stačí…od začátku. Co jsem kapelu viděl poprvé, bylo jasný, že jsou nepřehlédnutelnej úkaz na české scéně. A neskutečně vyspěli. Po všech stránkách. A jejich příbuznost s New found glory je dotažená na 100%. Metronomicky přesnej nářez bicích, navíc v kombinaci se zpěvem, pestrá basová linka a řízný kytary, to jsou CC. Přeju jim, aby se jejich aktuální nahrávka

dostala co nejvíc mezi lidi, ať to naposlouchaj´ a koncerty vypadali trochu jinak…

Druhým pánem na holení se stávají, překvapivě, tuchlovičtí Selfish…. Kapela, která rozdávala radost dlouhý roky jak na svých deskách, tak na tunách koncertů… Pod pódiem to už vypadá líp, když zazní zvukovka v podobě retro tracku „Dcera od řezníka“.  V sestavě se tentokrát objevuje původní basák, navrátivší se Novas a tak je z playlistu čitelnej vliv především starších vypalovaček, ale zazní i pecky z poslední desky“Najednou“. Z kapely vyzařuje pořád ta samá energie, i přes pokročilej věk a hmotnost jsou pořád obratní! Protáhnou repertoár lahůdkama jako „Deníček“, „14kilo nadhozem“ …jedno oko nezůstalo suchý! Kdo si toto nechal ujít, je jednoduše ignorant!

Selfish se pomalu loučí a řada padá na přerovský NSOS…

Kluci maj za sebou taky nějakých 10let ježdění po republice, viděli jste je určitě mnohokrát, takže víte, co dělají, jací jsou, že je to jedna z nejupřímnějších kapel, že mají cit pro melodie a jsou výborní muzikanti!! A jejich show tento večer nebyla jiná!! Hráli svůj tradiční průřez od první do současné nahrávky, jak jinak. Po delší době jsem je zase viděl a je to prostě ta z kapel, která se neokouká…

Po koncertě samože pokračovala after party a pomalu s přibívajícíma hodinama se Vyškovská B 29ka začala vylidňovat…

OLD TIME PARTY splnila očekávání… tak jako dřív se tu potkali známí, co se neviděj každej den a v tom to byl rozhodně víc než vyjímečnej večer…na druhou stranu se i potvrdilo to, co jsem psal na začátku…spousta lidí zůstala, bohužel, za klávesnicí…

SOBOTA

Sobotní ranní program byl pro mě až příliš velkým lákadlem, a tak jsem musel opustit svůj náhradní stan (děkuji dvěma hodným kamarádkám, že mě nechaly přespat…dvakrát ^^) relativně brzo, abych byl včas v areálu a nepromeškal tak třeba…

…COCK AND BALL TORTURE!!! Dopoledne bývá zvykem dávat vtipné prasokapely z Německa a ani letošek nebyl výjimkou. CBT jsou jedním z nejvěhlasnějších pojmů gore metalové scény, avšak naživo to nemělo tu správnou atmosféru, ktreou znám z desek. Těžko něco takového zahrát na real nástroje v real-time. Multidimenzionální extrakanáloidní vokál poháněný harmonizérem a morphoderem však kompenzoval, co se dalo a postaral se mi o několik vyprsknutí piva smíchy po ránu.

Black metal je na BA docela zakletá škatulka. Vím, že organizátoři jsou spíše deathového zaměření, proto jsem i za tu hrstku blackových kapel na letošním BA velice vděčný. Dát však legendární norskou kapelu RAGNAROK jako téměř úvodní kapelu programu…to by mě zajímalo, které pohnutky k tomu vedly. Pochopil bych, kdyby Ragnarok měli ještě jeden gig někde jinde týž den, to bych si ale nesměl všimnout jejich zpěváka těsně před koncertem Hypocrisy večer. Každý festival extrémního metalu středního formátu by Ragnarok řadil mezi hlavní kapely, BA tímto ukazuje na jaké úrovní se už několik let nachází a bude nacházet. Ke koncertu samotnému můžu říct jen to, že měl vše, co blackový fanoušek může chtít. Dobrý, ale přesto řezavý severský zvuk, corpsepainty, zlého frontmana posílající všechny vrány srát a hlavně malého tlustého holohlavého kytaristu s bílou bradkou a pandím warpaintem, který pořád mlátil hlavou a vedle koně z Devourment byl druhou nejvtipnější postavičkou festivalu. Oproti krajanům Gorgoroth, kterým je připisováno až moc mediálního kreditu, tito pánové alespoň trošku zasytili můj hlad po dobré blackové produkci naživo.

Opět jsem uvítal dvě „obědové kapely“ LOST SOUL a SADIST a málem tak přišel o SYBREED, které jsem naštěstí zastihl v začátcích jejich gigu, když jsem šel kolem stagí do stanu.Tito Švýcaři jsou relativně čerstvým pojmem na scéně a poslední roky si budují slušné renomé. Těžko popsat jejich styl, originální mix progu, metalcore a hodně silná industrial poleva, celé opepřeno exotickým čistým vokálem zpěváka, který ne každý zkousne pro jeho přílišnou sladkost. Osobně jsem měl z koncertu pocit, že nedokáží zahrát jejich náročný materiál z desek s patříčnou přesností, rychlosti a úderností. Jejich alba řadím mezi vysoký nadstandart moderního metalu, ale naživo to znělo jako průměrná kopákovitá drtička s občasnou melodií. Výběrem songů mě taky dvakrát nepotěšili, když nezahráli můj nejoblíbenější song Revive My Wounds, který vám doporučuji k poslechu, protože se jedná o kvalitní materiál. Jelikož není dostupný žádný poslouchatelný materiál z BA, nabízím vám jiné živé video této kapely, která si podle mě zaslouží pozornost.

Moderna pokračovala dál v podobě jedné z osobitějších metalcore mlátiček, angličanů THE ARUSHA ACCORD. Od zbytku podobně laděných kapel (a že jich není málo) je liší dva zpěváci, celkem energicky pobíhající během toho všeho chaosu a diktující jeden scream za druhým, občas se ztrácely čisté dvojlinie, a také výrazně slyšitelný basák, hrající slap technikou, kterou já osobně považuji za velice libozvučnou. Celkově se jednalo o strhující math metalcore nářez a je asi jen otázkou času, kdy se kluci zařadí mezi žánrovou smetánku. Nejen mou přízeň si zajistili a doporučení k poslechu je na místě.

Podivně byli přesunuti na odpolední program britští výpravní metalisti BAL-SAGOTH, kteří odsunuli BARREN EARTH až nakonec sobotního programu. Musím říct, že jim hrací čas moc neseděl. Celkově mi přišli trošku „out of place“ se svým rozmáchlým vysoce klávesovým metalem, který občas zaváněl blackem. Zajímavostí bylo, že polovina textů je vyprávěna velice hlubokým hlasem a čtena z podlahy. Pro skalní fandy asi skvělý zážitek, protože tato kapela do ČR skoro vůbec nejezdí, ale pro nezúčastněné celkem „WTF zážitek“.

Zpátky na zem však celý BA vrátili američané ORIGIN. Dle mého názoru jedna z nejtvrdších a zároveň nejtechničtějších kapel světa, která závodí se spolky jako Necrophagist nebo Beneath The Massacre o trůn brutal death metalu. Je škoda, že tyto kapely hrají tak rychle, že to ani nejde slyšet. Je těžké ukočírovat zvuk pro takový ansámbl naprostého náhulu, aby bylo možno vyslechnout všechny detaily kompozice. Z technických fines a krkolomných prstokladů jste si tedy vychutnali máloco, jelikož celkovému zvukovému mixu dominovaly bicí a ty jsou u Origin opravdu neprostupnou hradbou plnou blastbeatů, extrémních dvojkopáků a nekonečných přechodů, přes které bylo často těžké se dostat k ostatním nástrojům. S nazvučením kvalitního death metalu bývají na BA docela problémy, protože to není žádná prdel. Nový vokalista se tvářil, jako by s kapelou jel šesté turné, což je správná věc. Večerní dvojitá porce královského deathu, které se budu věnovat později, však na ně dala celkem rychle zapomenout.

Čekal nás těžký večerní program, a tak jsme prorelaxovali odpoledne, sedli do čajky, nakoupili trika a další kapelou, která mě zajímala, byla až finská bojovná ultraepická záležitost MOONSORROW. Nesnáším, co některé skandinávské, zvláště pak suomi kapely, udělaly s odkazem nesmrtelných Bathory bohužel již zesnulého Quorthona. Daly viking metal všanc kolotočovitému byznysu a udělaly z něho šaškárnu o pochybné hudební náplni. U Moonsorrow jste však těchto nechutností ušetřeni a dostanete porci upřímného houpavého bojového metalu plného krve a potu. Jelikož je jejich nová tvorba řešena stylem jeden/dva songy = jedna deska, byli jsme svědky hlavně starší tvorby, osobně nemám jejich diskografii příliš zmáklou, ale přišlo mi, že se pokusili aspoň fragmentizovat jejich čerstvější blackmetalovější materiál a něco z něj přece jen zahráli. Spokojenost, během které se dobře nasávalo a skandovalo.

Nevím, jak je to možné, ale unikli mi nadpozemští JESU a vražedně vtipní MACABRE, které jsem si poslechl někde z povzdálí a o dalším programu nemám už vůbec žádné ponětí. Vím, že jsem se za zvuků old-school thrashe od pivomilů TANKARD vracel k pódiu na pro mě velké lákadlo, DYING FETUS, opět plný síly a očekávání. Večerní megažrádlo mohlo začít. DF byli naprosto luxusní. Nota od noty přesně zahraná, zvuk krystalický a celkově jsem měl dojem, že jsem za celý život neslyšel lepší deathový koncert. Celé vystoupení pro mě mělo nostalgický náboj, protože jsem vedle sebe měl člověka, se kterým jsem přesně před desíti lety mimojiné díky právě Dying Fetus začal objevovat krásy extrémního metalu. Oba jsme se shodli na tom, že takhle přesnou a zároveň intenzivní a moshující kapelu naše sluchadla ještě nezažila. Taky se msuím přiznat, že jsem si takhle už dlouho nezamoshoval, prostě celkově jeden z nejlepších koncertů nejen tohohle Brutalu, ale i celého života.

Euforii z vysoké školy death metalu brzy vystřídalo Dilema s velkým D! Měly následovat dvě kapely mi nejmilejší. Švédské kosmické kombo MESHUGGAH a HYPOCRISY. Musel jsem si vybral, jestli se tlačit na Meshu a pak i na Hypo, nebo si držet luxusní pozici u pódia, kde měli hrát za hodinu Hypo. Šalamounsky jsem to vyřeši tak, že jsem nechl hlídat místo Denču, které za to děkuji a šel si na MESHUGGAH zakalit alespoň mezi pódia, kde bylo jakž takž místo. Poznatek číslo jedna: zvučení jim trvalo extrémně dlouho a působilo všem kolem značnou nervozitu. Poznatek číslo dvě: když to všechno konečně propuklo v podobě hymny math metalu Rational Gaze, bylo to nějak potichu…a nějak se to až do konce koncertu nezměnilo. Celkově působili pánové z Meshu velice odtažitě a je to třeba připsat jejich nevoli hrát na větších festivalech pro rozmanité publikum. Přece jen, jejich klubové vystoupení před dvěma roky bylo naprosto strhující, plné vzájemné energie mezi kapelou a kotlem. Tohle mi přišlo jako odvar Meshu, opřeno o fakt, že hráli převážně z nové desky Obzen (5 skladeb), která přílišnou živelnosti moc neoplývá. Songy naživo mi vyzněly docela nudné, ničím neobohacené, strojně a profesionálně zahrané. Obzen set obohatily 2 songy z desky Nothing, již výše zmíněná úvodní Rational Gaze a závěrečná, asi nejlepší skladba těchto originátorů math metalu, jedinečná a překrásná Straws Pulled at Random. Tímto kouskem si to u mě částečně vyžehlili, ale i tak jsem měl pocit, že jsem Meshu v podstatě ani neviděl, neslyšel, holt jsou to mí idolové a nevzhlížím k nim slepě, naopak jsem vůči nim mnohem kritičtější.

O to víc jsem byl rád za své prominentní místečko v první řadě na ikonu extrémního metalu, švédské HYPOCRISY, kteří vnesli v polovině 90. let do death metalu tolik melodie a atmosféry, že se výraz melodeath začal otřásat ve svých základech. Jejich frontman, Peter Tägtgren, je momentálně mým hudebním vzorem číslo jedna, proto jsem byl extrémně natěšený a pln panické nedočkavosti před svým prvním živým setkáním s jeho hudbou (předchozí dva koncerty jeho tanečního projektu PAIN nepočítám). Koncert to byl momumentální, slovy jednoho z nejlepších kamarádů: „tohle byl prostě metal se vším všudy, definice metalu“! A to musím podotknout, že nepatří k jejich fanouškům, a že jejich koncert poslouchal jako nezaujatý člověk, schopný zdravého soudu nad tím, jestli si kapela zaslouží svůj mediální status. Myslím, že každý tón, od původní Fractured Millenium po závěrečnou megahymnu Roswell 47, byl naprosto dokonalý a potvrzoval jeho tezi. Zde má objektivita prudce klesá, ale nevybavuju si nikoho, koho by Hypocrisy nesmetli. Zvolili si úžasný playlist, který pokryl celou jejich skoro 20ti letou kariéru. Osobně mě lehce zamrzela absence songů Apocalypse a The Final Chapter, ale songy jako Penetralia, Killing Art, Weed Out The Weak nebo Warpath tuto absenci činily o dost méně citelnou. Měl jsem zlé tušení, že Peter nebude v náladě, ale jeho nasazení během koncertu bylo prostě neuvěřitelné. Kde se v něm toho večera vzalo tolik energie, že dokonce přebíhal od jednoho mikrofonu k druhému a nabídl mi tak pohled na mistra z trapných dvou metrů…těžko říct…oproti Meshu však byly jak mé uši, tak mé srdce naprosto bohatě zasyceny a chvíli jsem měl pocit, že mi je opět 15 a blázním z každého slovíčka mého idolu, kterého vidím poprvé a nemůžu tomu uvěřit. Zbytek kapely jaksi nešel vnímat, ale vedl si znamenitě a neslyšel jsem žádnou nežádnocnost. Čistá extáze.

Pro přehled uvádím ještě jedno video tohož songu, aby jste si poslechli, jaký líbezný zvuk byl na tribuně!!!

Za normálních okolností bych si býval užil i následující kapelu, HC legendy AGNOSTIC FRONT, podobně jako před několika lety. Po čerstvé extázi z dvou královských deathových kapel mi však z jejich koncertu v hlavě, která zrovna vstřebávala silnou porci zážitků, nic nezbylo. Omlouvám se tak skalním HC fans, které jsem teď určitě nepotěšil, stejně mi nepřísluší hodnotit kapelu, kterou bych od Hatebreed nebo Madball po pár pivech ani nerozpoznal. Nakonec jsem byl rád, že jsem si odpočinul, protože večerní program ještě nekončil a největší překvapení festivalu na mě ještě čekalo. Agnostikům se však podařilo rozpoutat celkem slušný circle pit, mrkněte se sami.

Udeřila půlnoc a na areál se snesla neprostupná temnota. Na stagi se začali akumulovat mistrové zmaru, deprese a nešťastného života, angličtí MY DYING BRIDE. Kapela, která stihla za svou kariéru rozbrečet miliony posluchačů si ve svém letním programu našla okno i pro Českou republiku a já byl neskonale rád, že jsem si jejich sebevražednou show mohl konečně užít na vlastní oči. Ústřední postavou tohoto nebývale vážného tělesa je vokalista Aaron Stainthorpe, který vlastní ten nejsmutnější vokál na světě, když přepne na deathový growling, taky těžko hledá srovnání v jeho ukrutnosti a zlovolnosti. Jeho pódiová prezentace však jeho vokální schopností ještě převyšuje. Neustále brečící, zatínající do sebe své pomalované ruce, padající na zem a tam se následně svíjející ve smrtelných křečích. Kdo se nechal do jejich pomalých pochmurných tónů polapit, musel brečet a trhat si vlasy také, ani já se neubránil. Budu pokračovat v superlativech a dodám, že jejich zvuk patřil mezi nejlepší na Brutalu a nebýt po nich vystupujících SARKE, dal bych MDB v tomto aspektu zlatou medaili. Při závěrečné The Cry Of Mankind musel brečet i měsíc i ti, co song neznali. Doom metal je prostě žánrem hlubokých pocitů, hudba, která se mě dokáže vždy dotknout a převrátit mě a vygenerovat ve mě obrovskou porci skromnosti a radosti ze svého života takového jaký je, protože vidím a slyším, že může být hůř.

Myslel jsem si, krásně vydeptán, že mám už vše za sebou. Věděl jsem, že v projektu Sarke působí hned několik prominentů norského blackového nebe, promiňte, Valhally. Netušil jsem však, že budu lapen v zvukové dimenzi, ze které nebude úniku. Jak jinak mám popsat tu lagunu božského zvuku, kterou mě SARKE zasáhli přímo do mého hudebního srdce, toliko zhýčkaného stovkami akcí. Nic tak čistého a přitom metalického jsem neslyšel. Pochybuju, že nějaký záznam zachytí kouzlo tohoto koncertu, avšak na BA DVD vol. 15 se teď těším 666x víc!!! Kapelu tvoří Sarke, který je skladatelem veškeré hudby a v živé podobě kapely obstarává basu, k sobě si přizval jednu z největších vokálních legend norského black metalu, Nocturna Culta, jednoho ze dvou členů kultovních DARKTHRONE, kteří, jak známo, nekoncertují.  Už tento fakt stál za to přijet na BA!!! Hvězdný výčet není u konce, kytarový dvojzápřah totiž tvoří Cyrus ze Susperie a Steinar Gundersen ze Spiral Architect, kteří se ve stejném složení nechávají najímat i jako živí kytaristi Satyricon, kapely s nejvyšším mediálním profilem, co se týče black metalu. Bicí artilerii obstarával rovněž bubeník Spiral Architect, Asgeir Mickelson, který mimojiné působí či působil ve slušném výčtu originálních blackových či progmetalových kapel z Norska. Dá se tedy říct, že Sarke na pódium dotáhl muzikanstky i personelně „the best of Norway“ a také to tak znělo. Dřevní black prošpikovaný dronovitýma dvojkytarama (cca 2:32 v prvním videu, u toho jsem sral!!!), hypnotický a mrazivý zážitek. Občas zazněly vkusné klávesy, které celek vynášely do míst, která jsem předtím v životě snad nenavštívil. Moje nadšení z tohoto koncertu přetrvává doteď a musím s přivřenýma očima k výkonům Hypocrisy, Candlemass, Dying Fetus a My Dying Bride říct, že tohle byl nejlepší koncert Brutal Assaultu vol. 15. Naprosto špičková záležitost, nezapomenutelná. Pro ilustraci uvádím dva záznamy, jeden z pozice zvukaře a jeden předpódiový, živému zážitku se však ani z tisíciny nevyrovná.

ZVUKAŘ SOUND

AT THE STAGE SOUND

Pódiové aranžmá následujících pekelníků WATAIN a ohledání příslušnými úřady, jestli se uprostřed tolika ohně a rekvizit čistého zla může pořádat kulturní akce zabralo takovou dobu, že jsem si myslel, že jen přijdou zamávat s nástroji, sfouknout oheň a pojedou domů, protože po Sarke nemá cenu hrát. Asi jen chtěli, abychom pořádně promzli a pak se nechali opražit ohněm pekelným, protože přesně k tomu se jejich hudba dá připodobnit. Zvukově velice průrazný, moderní, avšak přesto stroze blackový zvuk, který dokonale pohřbil Gorgoroth. Watain jsou v obrovské formě a momentálně patří k nejpřesvědčivějším tělesům, hrajícím True Norwegian Black Metal s jedním podstatným paradoxem…že jsou z konkurenčního Švédska. Bývalo nemyslitelné, že na obrovské open air akci zazní pure black s monstrózním zvukem, tady to máme. Brutal Assault si připisuje další body v otevírání metalových možností. Mou poslední pařbu od srdce se zatínáním pěstí i paroháči na BA vol. 15 obstarala infernální hymna Sworn To The Dark a já se mohl s pocitem totální nažranosti vrátit do kempu, trošku litující za docela líbivých tónů poslední kapely festivalu BARREN EARTH, že jsem jenom člověk, a že znám pocity jako únava. Jediný záznam Watain, který nebyl sežehnut pekelnými plameny a udělán tím neposlouchatelným, je asi tento.

ZÁVĚR

Nechci se opakovat s informacemi z první části tohoto maxireportu, proto uvedu jen jednu děkovnou úvahu na závěr. Brutal Assault mezi ročníky 10-15 narostl do obřích rozměrů, stal se festivalem na stejné úrovni jako WACKEN, WITH FULL FORCE, HELLFEST a jiné obří svátky metalu. S jeho věhlasem roste i úroveň a profesionalita všech, kteří nám, metalovým fanouškům, tento svatostánek dopřávají.  Letos jsem byl opravdu velice spokojen a očekávám, že kvalita poroste dál. Jako každý rok si opět pokládám otázku: Koho chce ještě Shindy a jeho tým pozvat? Naštěstí jsme součástí obrovské metalové obce a na světě máme stovky kvalitních kapel, ze kterých je vždycky co vybírat. Díky Obscure Promotions máme tyto hvězdy každoročně na dosah…před námi je přes 300 dní spekulací o nových jménech, které budou tvořit Line-Up příštího BA, který zajisté bude nést označení 16,66!!! Určitě si jej nenechte ujít, uvidíme se tam!!!

PÁTEK

Omlouvám se fanouškům kapel BLEED FROM WITHIN a GAZA, jejichž koncerty byly údajně velice dobré, ovšem když se jde spát v 5 ráno, nedá se stát už v 10 u stagí. Nenechal jsem si ovšem ujít jedno z velkých lákadel pátečního programu, skryto pod docela nevábným názvem PROGHMA-C, když k tomu přpočteme fakt, že tito Poláci hrají prog metal. Tuto kosmetickou vadu však smete jejich studiová a živá prezentace, která je řadí mezi nejžhavější nová jména na prog scéně. Jejich hudbu lze popsat jako křížence mezi Textures a Tool. Delší, velice promyšlené songy, využívající ambientních ploch i nářezových pasáží, inspirace od jazzu po nu-metal. Naživo jim vyšel i parádní zvuk, což celou jejich tvorbu jen umocnilo. Při poslechové a někdy i taneční extázi jsem si nevšiml nějakých výraznějších chyb či odchylek od studiových nahrávek  Cover songu Army of me od islandské umělkyně Björk byl opravdovou pastvou pro uši. Nechci být BravoGirl, ale jediná věc, která je bohužel dělí od statusu větší kapely je už dříve zmíněný debilní název a také to, jak to na pódiu vypadá. Posloucháte božskou hudbu a na pódiu vidíte celkem normální Poláky, obzvláště pak zpěvák Jacek, který vlastní ve svém hrdle poklad, ale jak podotkla Pajule: „Vypadá jak prase, to není možné jak zpívá!“ Tento kontrast se bohužel projevuje i na jejich hracím čase a těžko se ho nějak zbaví a proto se obávám, že se nějak výrazněji neprosadí. Pokud však budou nadále tvořit tak úžasnou hudbu, nemám jediných výhrad. Vřele vám tuhle kapelu doporučuji!

Metaloví puritáni se už pomaličku začali mračit, naštěstí však byli ruští pagani ALKONOST v programu nahrazeni kalifornskou smečkou BONDED BY BLOOD, kterou kolega Lefty dokonale vystihl větou: „V jejich hudbě není jediná nota, která by nebyla thrash!“ Nařezané kytary, Slayerovská sóla, nezastavitelný bubeník a nasrané mládí těchto amerických hispánců zvedalo mohutné ohlasy a vracelo do vzpomínek 80. léta a tehdejší giganty thrashe, jako KREATOR, TESTAMENT nebo EXODUS. Kluci udělali maturitu z thrash metalu na výbornou.

Do pomalejších vod nás zpátky dostali finští postmetalisté CALLISTO, kteří měli v sestavě dva švédy. Na pódiu se tak objevil celkem barevný skandinávský ansámbl, který moc opticky k sobě neseděl, když se však spustily tóny jejich hudby, veškeré pochybnosti šly stranou. Nádherné hluboké kompozice, vysílající vás na oběžnou dráhu. Vokální výkony nejvyšší kategorie, často těžká aranžmá pro více vokálů a hlavní zpěvák Jani to táhl jako profík. Tento zážitek prakticky ukazoval, kam až lze zanést metal, aniž by to znělo mimo mísu pro standarty BA. Těžko se volí slova pro takový duševní zážitek, navíc jsem neměl jejich hudbu pořádně naposlouchanou, byl jsem proto překvapen a šokován a doufám, že se někomu povede je dotáhnout do klubu, kde věřím, že udělají show, na kterou přítomní do konce života nezapomenou.

Díky finské multimetalové nudě jménem CATAMENIA jsem si mohl po dopoledním programu dopřát menší občerstvovací pauzu. Line-up BA je rok co rok našlapaný, proto se nemůžeme divit, že vynálezci slam-deathu, američané DEVOURMENT, hráli odpoledne. Co je to slam-death? Slovíčko „slam“ by se dalo velně přeložit jako „mrdnout s něčím“. A přímo takhle jejich hudba zní. Těžkotonážní, moshpitová dunírna, která v nečekaných momentech přechází do ultrahyperblastbeatů bez pravidel. Vokály by se daly připodobnit ke zvuku, který dělá vaše vana, když vypouštíte poslední zbytky vody. Neuvěřitelná kalba! Agresivitu ještě víc vystupňovával basák, který skoro celý koncert odehrál v masce zákeřného koně, která mu seděla, jakoby se tak narodil.

Na vedlejším pódiu se začala objevovat aparatura značky Orange, která slibovala syrový jižanský zvuk velice originálního tělesa z USA, zvaného neméně jediněčně KYLESA.  Tito pánové a dáma se začínají do podvědomí posluchačů zapisovat tím, že s nima hrají dva bicmeni, kteří hrají nejenom synchronizovaně, což dodává celému zvuku neuvěřitelné koule, někdy se však jejich cesty rozešly a vytvořili solidní drumovou psychedelii. Dalším poznávacím znamením je kytaristka a vokalistka Laura Pleasants, která nepůsobí nikterak testosteronově, přesto však z ní chrlilo obrovské množství energie…energie, to je asi první slovo, které vás při poslechu této kapely napadne. Vyzkoušejte sami, tato kapela má potenciál nadchnout široké posluchačstvo, je těžké ji žánrově přiblížit, natožpak označit. Slyšíte inspiraci ze sludge, post hardcore a jižanského rocku. Naživo to byl zážitek, který si nikdo jen tak nesplete s jiným.

Neplánovaný velebrk mě vyhnal se slunit na tribunu, kde jsem si v pařebním posedu odseděl MONSTROSITY. Jsem fanouškem spíše evropského pojetí death metalu, a proto mě tato celkem dlouho hrající americká smečka nijak výrazněji nenadchla. Za zmínku stály snad jen přírodní, nijak nenaefektováne extrémně brutální growly od jejich vokalisty. Jinak death metal klasického střihu s občasnými náznaky techničtějších poloh.

Naštěstí jejich set netrval moc dlouho a počkal jsem si na konečně kvalitní finskou melodickou kapelu, svým způsobem povedenější verzi Children Of Bodom, milovníky bažin KALMAH. Čím se tato kapela liší od výše zmiňované kapely, Catamenie a třeba Norther? Těžko říct, snad je to jejich nasazení, sázka v prvním případě na brutalitu a metalovitost a až pak na melodii, kterou umí využít překvapivě a nenuceně? Dejme tomu, že to bude tím, každopádně koncert byl velice zábavný a překvapil vícero neutrálních posluchačů, kteří vůbec nevěděli, o čem tato kapela je. Ve zkratce o docela brutální verzi severského melodeathu s úlety do blacku, která naživo zněla o to víc syrověji, jelikož jim v mixu celkem ubrali klávesy, bez kterých by se možná i obešli.

Na tribuně občas vypadával zvuk z pravých reproduktorů, tohoto podvečera však všechno fungovalo bez závad, a tak jsem si i dalšího účinkujícího vychutnal vsedě. Asi největší překvapení pátečního programu, japonští SIGH, byli naprosto strhující!!! Během poslechových příprav na BA jsem se celkem bavil jejich hudbou kombinující dřevní thrash/black konce 80. let s teatrálními samply. Tato kombinace je naposto crazy a myšlenkou nepředstavitelná, netušil jsem však, že naživo jsou vyzbrojení o manga andílka, postříkaného krví. Abych nemystifikoval, jednalo se o pravou Japonku, oděnou do manga kostýmu, hýbající se s koleny u sebe jako nějaká manga postavička a chrlící ze svého hrdla střídavě operní vokál a deathový growling, když zrovna nehrála na saxofon. Mika Kawashima je i údajně držitelkou doktorátu z fyziky na University of Tokyo, k tomu velice sexy, nespoutaná a…kdo se nebavil u tohoto, tak asi u ničeho. Za zmínku stojí i profi bubeník hrající z not a pocta věhlasným britským VENOM v podobě coveru jejich hymny Black Metal.

Místo legendárních HC/punk bojovníků CRO-MAGS vystoupili němečtí CRUSHING CASPARS, zhruba ve stejném hudebním ranku, kteří mě nechali naprosto lhostejným a šlo se pít. Do areálu jsem se vrátil na MNEMIC. Tento nejžhavější dánský export, hrající moderní industriální metal, lehce připomínající Fear Factory (ale kvalitou ani zdaleka nedosahující) je tělesem, které ve mě vždy vyvolá smíšené pocity. Než se stali relativně velkou kapelou, vydali dvě vysoce poslouchatelná alba, pak se, nevím proč, zbavili svého největšího klenotu v podobě zpěváka a vyměnili jej za Guillaume Bideaua z francouzkých Scarve, jejichž jsem velkým fanouškem a nesl jsem to velice nelibě. Od té doby stojí desky Mnemic i Scarve docela za houby. O nejnovějším počinu Mnemic můžu upřímně říct, že jsem ho nebyl schopen ani doposlouchat, natož si ho zapnout podruhé. A forma z desky se přenesla i na pódium. Všechny nové songy zněly stejně, samé dvojkopáky, trojkopáky, nahul jak sviňa, snad nejhlasitější koncert celého BA (proto ty neustálé circle pity asi), žádná struktura, nemělo to hlavu a patu. Starých poctivých songů zahráli pramálo, přičemž poslouchatelný byl jen megahit Riot. Door 2.12 a Deathbox se poslouchat fakt nedaly a Meaningless jste si mohli pustit tak na spaní do MP3ky. Nejenom zvuk byl na vině, celá kapela mi přišla značně nekompaktní a jediný zapálený mi přišel právě Bideau, který do kapely přišel podobně jako fotbalista do jiného klubu, nicméně ani on se nevyhnul pěveckým kiksům, zapomenutým řevům a hlavně extrémně trapnému momentu, kdy zakopl o šňůru od majku. Oproti celkem nadupanému setu dva roky zpátky musím napsat jediné slovo…fail!

První vážnější únava mě vyhnala si lehnout a vynechal jsem tak českou deathovou legendu HYPNOS, kterou jsem si vychutnal z kempu a na dálku si zařval jejich hitovky jako In Blood We Trust. Jedinou nu-metalovou kapelu festivalu ILL NINO jsem ale bohužel kompletně prospal a ani nevím, komu mohu vděčit, že mě vytáhl zpátky do areálu zrovna, když hráli NECROPHAGIST. Tuto kapelu jsem chtěl vidět naživo hodně dlouho…chtěl jsem ji rovněž i slyšet, což mi bylo docela znemožněno asi jediným větším pochybením zvukařů na celém festivalu. Tito pánové hrají nejkrkolomnější možnou formu brutal deathu, stejně brutální jako křehkou a citlivou na jednotlivé nuance v kytarových harmoniích a tempových zvratech. Bohužel, o těch si mohl nechat fanoušek jen zdát a kapela, vedena odposlechy, podle mě o ničem nevěděla.  S bolestí jsem si zakalil na jejich megahit Foul Body Autopsy a opustil prostor před stagem. Fakt obrovská škoda, protože jejich výkon byl naprosto strhující!

I já se dopustím jednoho hříchu. Totálně mě nenadchli hrdinové post HC, američané CONVERGE. Koncert byl profesionální, se silným zvukem, mě však tato hudba přijde příliš chaotická a silová a ačkoliv jsem se snažil sebevíc, nenašel jsem v tom zalíbení a budu rád, když někdo v komentáři tento report doplníte o vaše zážitky z této kapely.

Naštěstí měli místo Sepultury, která zahrála oproti programu ve čtvrtek, nastoupit UK grindcore superstars LOCK UP. Ti mou nudu a lehkou unavenost rychle smetli svým živelným deathgrindem, který se na nás valil jako smršť. Měl jsem pocit, že se děje něco velkého, a aby ne, když pódium sdílely persóny jako vokalista legendárních AT THE GATES Tomas Lindberg, basák ještě slovutnějších NAPALM DEATH Shane Embury a bicmen přesnější než automat, dvousetkilová nájemná drumwhore, vystřídavší snad desítku kapel světového formátu, Nick Barker. Místo zesnulého Jesse Pintada (R.I.P.!!!) se kytary chopil chlápek z Chile se zajímavým příjmením Reisenegger. Tohle byl extrémní metal nejvyšší ligy, všechno zahráno s naprostým nasazením a profesionalitou!!!

Poté přišla řada na největší dojeb celého festivalu. Koncert veličiny jménem DEVIN TOWNSEND. Sedící na tribuně, očekávající jeden z největších zážitků v životě, popíjející Mojitko a klábosící s věrnou soumetalkyní Denisou, přišel Hevy Devy na pódium a začal povídat…a povídal a povídal až do té doby, než se úderem prvního tónu songu Addicted spustil déšť tak intenzivní, že jsem v životě nic takového nezažil. Představte si, že jste v kraťasech a triku, slunce zajde a najednou na vás někdo začne lít 20 minut v kuse kýble s vodou a snad i kroupama. Ano, 20 minut mi trvalo, než jsem v panikařícím davu našel nějaké místo k úkrytu. Namačkán pod plachtu a naprosto zhnusen ze ztráty Mojita i Devina jsem se šel vysušit do stanu, kde jsem pronadával i koncert megalegend CANNIBAL CORPSE (svou absenci napravím aspoň videi)  a notně posílen vodkou jsem se vypravil spravit chuť na dalšího maestra metalu, uznávaného nadžánrově jako jednoho z největších umělců metalové historie, bývalé vůdčí síly nepřekonatelných EMPEROR, norského kouzelníka Ihsahna.

DEVIN TOWNSEND, jeho komicko-epický začátek a apokalyptický déšť, který to všechno posral!!!

CANNIBAL CORPSE, býčí hrdlo a geniální headbanging jejich frontmana Corpsegrindera!!!

Byl jsem trošku naivní, když jsem čekal, že naživo zazní megahity z repertoáru EMPEROR či PECCATUM, zato se však vyrovnaně věnoval své nejnovější tvorbě z desek Adversary, Angl a hlavně posledního počinu After. IHSAHN se pro živou prezentaci svých studiových desek obklopil kapelou LEPROUS (to znamená, že hrály 3 kytary, což je na živo hop nebo trop, ale zde se povedlo na 100%), která hraje jakýsi avantgardní rock, čili docela daleko od původních symfoblackových kořenů jejich principála. Ten je za svůj odklon od produkce v 90. letech často terčem útoků od tupých a zkostnatělých metalistů, kteří si často rádi myslí, že když se ve svém vývoji zastaví v 20ti letech oni, tak tak budou činit i jejich idoly, které je pomohly dotvořit v karikatury sebe sama, kterými bezpochyby jsou. Pro osvícené metalisty Ihsahn přichystal lektvar všelijakých metalových poloh nalitý do nádherného, precizně zpracovaného flakonu hýřícího barvami a pozlátkem. Slova nejsou dostatečně informující o tom, co se v ten moment ná pódiu dělo. Děkuji tomuto velikánovi za další kvalitní hudební prožitek snesoucí ta nejvyšší kritéria.  Pokud někdo hledá v metalu originalitu a kreativitu, dostane jí od Ihsahna znamenitě.

Jako by toho nebylo tento den už málo, chystali se na druhém pódiu veteráni extrémní muziky, kteří do metalu pomohli vnést punkový antipolitický a antispolečenský postoj, britští NAPALM DEATH. Vedení brutálně energickým frontmanem, notoricky známým Berneym, do nás sypali jeden kratší grindový vypalovák za druhým. Věnovali se i své deathovější tvorbě a poskytli mi tak dokonalý prostor k soukromé pařbě na tribuně, při které nezůstalo jediné stéblo trávy poblíž nevytrhnuté a nevhozené do kotle pode mnou. Ještě, že byla tma a neviděl jsem tu spoušť co jsem způsobil, nicméně při akrobatických hrátkách s popelnicí jsem již byl požádán nebývale přátelskou BA Crew o chování méně ohrožující ostatníky návštěvníky festivalu. Proč to píšu? Protože tohle je to, co s vámi hudba Napalmů dělá! Zvíře, nespoutané žhavé těleso plné síly, nenávisti a zloby.

Lepší zakončení sobotního večera jsem si přát nemohl a po šoku z nesnesitelného zvuku norských dřevních blackařů AURA NOIR, na které jsem byl docela zvědav, jsem uprchl ke stanům, abych zjistil, že mám komplet vytopený stan, což mi nezkazilo radost z právě prožitého dne a kalilo se vesele dál až do úsvitu.

STŘEDA

Bohužel bohatá na informace nebude, protože jsme díky poplašené GPSce dojeli do areálu až někdy kolem 10. hodiny večerní a stihl jsem tak maximálně české deathaře GODLESS TRUTH, kteří rostou rok od roku ve velice zajímavou partu. Obešli se i bez baskytaristy a v jejich setu si našel každý fanoušek deathu to svoje. Klasičtější i modernější pojetí žánru zahráno s nasazením, bez výraznějších chyb a jako uvítací přípitek bych si snad nemohl přát nic vhodnějšího.

ČTVRTEK

Odstát si všechny kapely na festivalu, jako je Brutal Assault, je nemožné. Omlouvám se proto všem fanouškům, jejichž oblíbené kapely jsem vynechal, zároveň nabízím alternativu v podobě diskuze pod článkem, kde můžete vkládat své zážitky z kapel, které jsem z rozličných důvodů nemohl shlédnout. V souladu s uvolněnějším copyright právem a k propagaci nejenom kapel, ale i festivalu samotného, uvádím k velkému množství kapel aktuální záznam z BA, volně dostupný z youtube, čtenáři tak mohou mít ke čtení reportu snadno přístupný hudební doprovod. V případě většího zájmu o kapelu klikněte na její zvýrazněné jméno a budete přesměrování na jejich myspace, který se vám otevře v novém okně/panelu.

Budíček mi obstarala ostravská death/grind/HC sebranka DISFIGURED CORPSE, které jsem si poslechl z areálu. Než jsem odstranil bolehlav a smrad z mého těla, uběhl nějaký ten čas, a tak první kapelou, kterou jsem si na letošním BA vychutnal čelem ke stagi byli AFGRUND ze Švédska. Předem jsem věděl, že se bude jednat o vysokooktanovou grind brusku na styl později hrajících slavnějších bratří ROTTEN SOUND. Jejich vystoupení však smetlo mé předsudky, protože přesně takový nával energie a nekompromisní pravdy jsem „po ránu“ potřeboval. Grindová sprcha nejvyšší kvality, na ranní poměry vynikající zvuk a pro mě soukromé dobré znamení, že letošní BA bude maso.

Na české klávesové metalisty MINORITY SOUND jsem byl asi až moc rozzuřený z právě dohravší drtičky a tak mě jejich celkem fádní moderní metal s údernými rytmy vyhnal za pivem. Tam jsem proseděl i indické progmetloše DEMONIC RESURRECTION.

Svěží vítr do playlistu přinesla originální brněnská partička INSANIA, která ulehčila těžkotonážnímu programu svým písničkovým crossoverem, plným rozličných nálad zastřešených jistou suprapozitivitou. Co na to říkali zahraniční
metaloví těžkooděnci radši uvádět nebudu.

Pak přišla menší dramatická dramaturgická momentka, když se všichni přesunuli k pódiu doleva, ale o několik minut později se začaly rozeznívat signifikantní zvuky kytar ROTTEN SOUND z pódia vpravo. Následoval téměř náboženský hromadný exodus zpět a mohlo začít finské peklo! Finská scéna je proslavena spíše svými melodickými kapelami, avšak v tomto tělese má svého zástupce i v nejužší špičce světového grindcore. Nelidský drummer Sami Latva tuto smečku hnal kupředu extrémně rychlýma sypačkama, kytary svým charakteristým soundem tvořily stěny destrukce a vokalista Keijo Ninimaa, jako vždy vysmátý, ukazoval, že i bestie může být velice sympatická. Nejmilejší byl českému publiku, když složil naší zemi nejvyšší poklonu, a nazval nás: „the greatest grindcore nation in the world“! Obzvláště pak děkoval Čurbymu a jeho festivalu Obscene Extreme, který je v podstatě Mekkou grindcoru. Ke koncertu samotnému lze říct snad jen to, že se jednalo o strhující, technicky precizní jízdu. Hrálo se hlavně z posledních dvou našlapaných desek, jmenovitě Cycles a Exit, které jsou k live moshingu jako stvořené. Je velká škoda, že kapela není natolik BIG, aby hrála večer a s důstojnějším časem, takhle jsem musel být vděčný za necelých 40 minutek.

Bez oddechu jsem se odebral na deathcore velikány THE BLACK DAHLIA MURDER, jednu z mála kapel tohoto žánru, kterou uznává i metalová obec. Pro vysvětlenou – deathcore je moderní styl, který vznikl derivací death metalu a melodeathu a přidáním jistých hardcore přísad, jako jsou breakdowny a hlavně HC vokály. Celou tuto deathmetalovou blasfemii dokresluje ještě móda a styl, jakým se deathcoraři prezentují, což je trnem v oku metalistům asi nejvíce. Ve zkratce: něco mezi emařem a hoperem + tetování (nejlépe po celém těle) a piercingy. Já se celé této krabosloní válce jen směju a snažím se z toho vyvodit ryze hudební závěry, a ty jsou právě u TBDM na velice vysoké úrovni. Tito US boys nikdy nepatřili mezi průměrné deathcore kapely, mezi kterými byste nenašli ani 5 rozdílů. Naopak prokazovali úctu žánrům, ze kterých vycházeli tím, že je přespříliš neprznili a naopak z nich vytahovali to nejlepší a servírovali to mladému publiku, které se v metalových vodách ještě ostýchavě rozkoukává. Každá jejich další deska je ještě větším posunem do technického a melodického death metalu severského střihu a občas jsem během koncertu naladil blackovou frekvenci. Když k tomu připočteme naprosto precizní technickou práci, hraničící s virtuozitou (hlavně u bicmena a sólového kytaristy) bylo první překvapení dne pro tisíce metalistů na světě. Věřím, že si tímto suverénním koncertem získali i po dvou letech od jejich minulého vystoupení další stovky fanoušků.

Následoval odpočinek díky kapelám ENSIFERUM a OBITUARY a příprava na večerní megaporci hitů i zla, která pro me započala koncertem francouzkého originálního tělesa zvaného GOJIRA. Gojira je latinskou transkripcí Japonských znaků pro GODZILLU, což byl původní název kapely, která však byla nucena copyright bojovníky tento název změnit. Kluci už od svých začátků v polovině 90. let zůstávají ve stejné sestavě a svůj název si nezvolili jen tak pro nic za nic. Jejich hudba je přesně jako ono bájné monstrum. Těžkotonážní, pomalá, občas ničící a zanechá za sebou megatunovou spoušť. Je těžké ji stylově označit, protože patří mezi zážitky, jež si nespletete s žádným jiným interpretem. Od bicích, přes kytary, po vokály je tato kapela hrdým držitelem vlajky originality, což je v dnešním přehlceném internetovém světě opravdový kumšt hodný jen těch nejvyšších, a k těm tyto šnekožrouty řadím. Toto nebyl Hermelín, toto bylo Brie De Kravée Royale a každý, kdo se nechal ponořit do jejich hlubokých tónů a nechal trhat svým tělem v matematických rytmech, dostal pořádnou porci žrádla nejvyšší kvality.

Originální modernu vystřídal metalový starověk v podobě jedné z nejvlivnějších a nejopěvovanějších kapel, a to brazilská SEPULTURA. Zde by se hodilo podotknout, že Sepulturu netvoří již žádný původní člen. V tomto ohledu se jedná o světový unikát. Základním stavebním kamenem je Andreas Kisser, který se připojil v roce 1986, aby zlepšil kytarové schopnosti a pomohl vzniknout nesmrtelným dílům jako Schizophrenia, Beneath the Remains, Arise, Chaos A.D. a Roots. Po této desce, jak všichni víme, odešel zpěvák Max Cavalera a založil si konkureční SOULFLY, kteří kralovali MTV metalu koncem devadesátých let. Zbývající původní členové, bubeník Igor Cavalera a basák Paulo Jr, opustili kapelu relativně nedávno. Proč tohle všechno rozebírám? Protože nic z těchto událostí nezabránilo tomu, aby Sepultura nadále byla skvělou live kapelou, která z vás vymlátí poslední zbytky vaší příčetnosti. Celý BA sborově skandoval hity jako Refuse Resist, Arise, Inner Self, Roots Bloody Roots, Ratamahatta, prostor dostala i starodávná výstava riffů v 7mi minutovém eposu Escape To The Void a obavy, že se budou věnovat hlavně novému materiálu byly fuč. Řekl bych, že se to dalo nazvat monstrózní kalbou, během které se mazaly rozdíly ve věku, vkusu či náboženském vyznání, a to je hlavní devízou této kapely.

Ani si člověk nevydechl a druhé pódium bylo připraveno pro dalšího giganta světové metalové scény, američany FEAR FACTORY. Oproti minulému koncertu na BA před 5ti lety došlo v line-upu FFk docela zásadním změnám. Vrátil se El burito gitaro grande, samotný Dino Cazares, což neuneslo další poznávací znamení kapely, kulometný bicmen Ray Herrera. Pánové však podruhé v kariéře využili dobrých vztahů s kanadskou kapelou Strapping Young Lad a vytáhla z jejích řád dalšího člena na zalepení vzájemného lidského nepochopení v kapele. Tentokrát se nejednalo o nikoho menšího než o mašinu, která si během koncertu kouzlí další končetiny a překonává tak schopnosti lidského ovládání bicí artilerie…ladies and gentlemen, the one and only GENE HOGLAN!!! Už jenom býti svědkem jeho práce stálo za cenu lístku (příjemných 1000-1500, za takovou porci kapel směšná cena na evropské parametry). Něco tak rychlého a přesného už prostě neuslyšíte. Snad jediná výtka na jeho adresu zazní. Starší jemnější tracky zněly s jeho podáním až přespříliš brutálně. Edge Crusher, Shock, Replica a podobné evergreeny měly fakt koule, když zrovna mít neměly, protože masakrálních songů mají i tak dost. Kytarově snad nejde Dinovi nic vytknout, je to profesionál a Byron Stroud (opět ze SYL) na basu taktéž udával dunivý spodek s naprostou jistotou. Fear Factory však hlavně proslavily vokály Burtona C Bella a ten měl letos oproti minule o trošku lepší formu, hlavně ve starých peckách. Slyšel jsem opačné názory, ale já si poslechl půlku vystoupení na tribuně a tam jeho čistý magnificentní vokál občas ovládal vzdušný prostor a mazal lidem na ruce husí kůži. Výběr songů byl rozumným průřezem celou jejich kariérou a tak jsme si mohli poslouchnout vše od Martyru až po Powershifter, jejich novou kosti drtící hymnu.

Nesnáším CHILDREN OF BODOM a jsem rád, že hráli po takovém brutálním setu, abych mohl opět nabrat síly. Finské bravometalisty vystřídala jedna z nejzlejších kapel hudební historie, norští GORGOROTH. Jejich pověst nejskalnějších satanistů scény je tak vše, čím se mohou honosit. Nejenom, že je black metal v jejich podání extrémně nudný, oni tu nudu neumí ani zahrát. Už před několika lety se mi postarali o srdečný smích koledující si o čelo od nějakého hell warriora s 20ti řadami pyramidek. Letošní „výkon“ opět nezklamal a tak můžu s klidem v srdci říci, že jejich nejlepší track bylo intro, puštěné ze zlovzdorné MP3ky, pak však začlo neposlouchatelno, přesvědčete se sami. Ostuda black metalu, to jsou Gorgoroth, tečka.

Ani nevím, kam jsem od té hrůzy zdrhl, ale byl jsem rychle zpět, přimagnetován nádhernými kytarovými Marshall stěnami, patřícími dinosaurům doom metalu, slovutným CANDLEMASS. Toto švédské uskupení již 25 definuje hudební styl doom metal, a přitom po cestě neuhnulo brvou ani o píď. Doom metal za tu dobu doznal mnoha podob, mnoha různých stylových deviací a syntéz, ale tato kapela jej prezentuje v nejryzejší podobě. Opření o naprosto strhující zvuk, který rozvibroval celé vaše tělo, diktovali tito vážení pánové neštěstí v těch nejpomalejších rytmech jednu temnější skladbu než druhou. Zpěvák Rob Lowe svým silným heavy hlasem plným bolesti a úzkosti recitoval všem strašidlům v okolí, že pro dnešní noc jich již nebude zapotřebí. Při své plíživosti mají songy Candlemass většinou kolem 5-7 minut a tak bylo těžkým úkolem z jejich bohaté diskografie vybrat skladby, jež potěší co nejvíce příznivců. I tak se našel prostor pro pár svižnějších skladeb, které mi v celkovém kontextu koncertu příliš neseděly a nabourávaly jeho naléhavou atmosféru. I tak, být svědkem songů Hammer Of Doom a hlavně hymny depresivní hudby celkově Solitude bylo pro mě předčasným vyvrcholením festivalu a také mým jediným hudebně-emočním orgasmem, na který si zase počkám léta. Bohužel se mi nepovedlo sehnat lepší záznam než tento, osobně si myslím, že podstatu doom metalu zachytil slušně.

Naprosto paralyzován jsem byl odveden na koncert DESPISED ICON. Po předchozím zážitku jsem jen těžko hledal mezi svými smysly objektivní hodnotidla. Tito Kanaďané, hlásící se k deathcore scéně zde měli údajně svůj poslední koncert kariéry. Bohužel oproti žánrovým kolegům TBDM předvedli to, co na deathcore nemusím. Plastickost, bezduchost, přehnaná silovost a pózovitost, bezmomentovost, kolovrátkovitost a celková zbytečnost. Je to obrovská škoda, protože ti kluci mají tuny talentu, ovládají své nástroje skvěle, zpěvák má dostatečnou variaci povedených poloh, ale na co vám to je, když skládáte absolutně neoriginální materiál, který vás nemá jak hudebně nadchnout, který je jen prvoplánově stvořen ke generaci mosh-pitů? Holt každý hledáme v hudbě něco jiného, nezlobte se na mě. Dobrá zpráva je, že se pánové rozhodli dělat hip-hop. ^^

Třešinkou na dortu čtvrtečního programu byli komixoví magoři z USA GWAR, pro které není nic překážkou. Nepatřím mezi skalní fandy této teatrální zběsilosti, přesto mi však zvědavost nedovolila i přes značnou únavu odejít do kempu. Dočkal jsem se celkem stupidní hudby na pomezí heavy/thrash/hard rocku, extrémně vtipně zlých kostýmů, ve kterých musí být fakt prdel hrát a doteď mi zní v uších diktování jejich frontmana ve stylu: hua bua hwa hua bha he bhaaaaa. Údajně se jedná o zákodované intergalaktické texty. Když jsem pak viděl, jak vypadali stanoví sousedi, čili postříkaní nějakou zelenou a červenou sračkou od hlavy k patě, byl jsem rád, že jsem ono divadlo pozoroval z povzdálí. Pilo se dál a u stanů se k rozbřesku rozjel hip hop kemp stage a beatboxing night a nikdo nepřišel ke zranění. Děkuji metalistům za jejich kulturní zdrženlivost. Toť pro čtvrtek vše.

]]> http://www.imissheroes.cz/novinky/brutal-assault-vol-15-maxireport-22-kapelky-streda-ctvrtek/feed/ 0 http://www.imissheroes.cz/novinky/brutal-assault-vol-15-maxireport-12-obecna-rekapitulace/ http://www.imissheroes.cz/novinky/brutal-assault-vol-15-maxireport-12-obecna-rekapitulace/#comments Mon, 30 Aug 2010 07:53:04 +0000 The Dušan http://www.imissheroes.cz/?p=4127 Historická vojenská pevnost Josefov již počtvrté hostila čím dál gigantičtější svátek extrémních odnoží metalové hudby, Brutal Assault (dále jen BA).

Reputace tohoto festivalu roste rok od roku a již nyní můžeme s klidem v srdci prohlásit, že na území naší republiky se pořádá akce, na kterou se sjíždí putovníci z celého světa. Letos jsem měl pocit, že slyším cizí jazyky více než češtinu. Za vzestup BA můžeme vděčit Shindymu a jeho velice schopnému týmu, jejichž letitá práce v metalovém managementu zapsala BA na seznam TOP metalových festivalů Evropy, což s sebou nese právo pozvat ty největší jména metalového olympu.

Tento ročník je v podstatě již čtvrtým, který nabízí neůvěřitelně vydatné menu naskrz celému spektru extrémního metalu. Na své si tak přišli příznivci thrash metalu, death metalu, black metalu, math metalu, pagan metalu, prog metalu, post metalu, hardcore, metalcore, deathcore, grindcore a nejvíce ti, kteří netrpí stylovými předsudky a omezeními a dokáží si hudbu užívat jako celek, jako umění, které má své různé polohy, různá sdělení a různé techniky její interpretace. Musím k tomuto podotknout, že metalová obec prochází v posledních letech jistým osvícením, což se projevuje v nebývalé toleranci a kamarádskosti na Brutalu. 5 let zpět byste si o tomhle mohli nechat zdát.

Než se vrhnu k samotnému programu festivalu a jednotlivým kapelám, které jsem měl tu energii shlédnout, zmíním se o několika kategoriích, které jsou na festivalu téměř stejně důležité, jako jeho hudební náplň.

AREÁL

Josefov je obří pevnost. Tolik zdí, různých věžiček, otvorů, katakomb, protitankových retardérů. Dýchá z toho historie, pro metalový svatostánek opravdu ideální scenérie. Jenže má to i svou stinnou stránku a ta možná převyšuje všechny ty kladné. Prostory okolo povnosti jsou celkem nepřístupné polozalesněné kopce a přilehlé louky, přičemž ty nejvýhodněji umístěné byly letos přetvořeny v hlídaný a placený VIP kemp, jehož nevyužitá přílišná rozloha byla trnem v oku mnoha lidem. Cesta ze stanu do areálu je tedy celkem slušná rozcvička, připočítáme-li k tomu fakt, že ve 3 případů ze 4 se z těchto cest stala blátivá koryta, plná pastí, vymknutých kotníků a navždy ztracených bot, stává se areál celkem izolovaným. Obzvláště pro ty, kteří mají do střízlivosti daleko. Člověk si tedy rozmyslí dvakrát, než podnikne namáhavou cestu do stanu a zpět, z ať již jakýchkoliv důvodů. Toto klima je naprosto ideální pro zloděje, pro které je BA vrcholem jejich čorkařské sezóny. Rok co rok jsem svědkem toho jak bezdomovci a jedna nejmenovaná menšina (nechci být politicky nekorektní) rabují na kolech s vozíky stan od stanu a nemají žádné zábrany. Takže goodbye rozkládací křeslo, ručník, spacák a drtička na bylinky. Miss you. Co s tím Policie ČR? Rozdává informační letáky, doprovázené o otřepanou frázi: „my s tím nic nenaděláme“. Je opravdu škoda, že tak vhodný areál musí trpět těmito nedostatky, pochybuji, že v ČR nalezne Shindy ideálnější místo, nechme se však překvapit.

CENY, JÍDLO A PITÍ

Oproti jiným obřím festivalům, jako HHK nebo MOR, nabízí BA celkem férové ceny. Vše, kromě cigaret a merchandise pořídíte za žetony v hodnotě 30 CZK. Pivo, nealko, 2 deci vína, malé kafe a některé pokrmy dostanete právě za 1 žeton. Ti, kteří musí hodně dlouho šetřit, si tedy můžou dovolit vklidu strávit celý festival s kelímkem v ruce. Ti, kteří si našetřili hodně, si pak mohli vybírat ze vskutku pestré palety drinků a pokrmů. Stánků s jídlem jsem napočítal snad kolem 60ti, přičemž sortiment lahůdek byl opravdu dechberoucí. Kebaby, burgery, párky, halušky, mexická kuchyně, asijská kuchyně, domácí kuchyně, všelijaké bagety a langoše, veganské stánky a čerstvé  nauzené sýry, jedlíci museli být v nebi. Co se týče tekuté stravy, bylo na výběr z třech druhů piv: desítka Gambrinus, dvanáctka Plzeň a cosi tmavého, co jsem dostal a radši předal rychle dál, wack. Co se týče hlavního festivalového piva, gambáče, ten byl letos snad nejsnesitelnější ze všech ročníků, na kterých jsem byl a opravdu osvěžoval během tropických dní, kdy teploty atakovaly hranici 30 stupňů. K nalezení byly i vinné stánky, stánky nepivní (čili vše kromě piva) a jeden Havana stánek, který nabízel neuvěřitelně dobré drinky a byl mnou často atakován. K zahození nebylo ani frappé z kafé stánku ani lahodný touareg k dýmce v místní čajovně. Hned vedle ní byl grow shop a já děkuji místním chlapcům, že mě nechali smotnout pěkně ve stínu bez přičumitelů.

OSTATNÍ ZÁBAVA

Kolotoče či nevěstinec na Brutalu nenajdeme, jsme však na oslavě metalu, žánru lehce excentrickému, a proto se rok co rok čím dál víc rozrůstá Metal Market, který i letos byl poutní destinací všelijakých dister i kamenných shopů. Ti, co nemohli sehnat triko či nášivku svého oblíbeného umělce přes „stréca ve Vsetíně“, si mohli své tužby splnit zde.  Koupit jste si mohli vše, od oblečení, přes nafukovací kytary, sombréra (very metal!!!), vikingské picí rohy po klasické bitevní obrnění blackařů, jako stahováky či alienské prsteny. Kdo chtěl, mohl se nechat potetovat. Hned vedle Metal Marketu se nacházelo Horror Cinema House, kde byly promítány filmy s horror a gore tématikou a mohli jste tak shlédnout jak klasiky žánrů, tak naprosto neznámé, ale i tak přitažlivé tituly jako Krávy Útočí. Poslední vychytávka, která by se dala sypnout do této kategorie, je Meet´n´Greet Point. Pro angličtinu ignorující „vlastence“ se jednalo o celkem střežený a organizovaný miniprostor, ve kterém se vám kapelka věnovala nějakých 15 minutek. K ní jste se dostali, když jste si vystáli maxi frontu a měli štěstí, že jste je stihli. To já u Hypocrisy asi o 3 lidi neměl a místo Cannibal Corpse přišli ILL NINO, což mě tak nějak od tohoto místa odradilo až do konce festivalu.

ORGANIZACE, DRAMATURGIE A ZVUK

Pořadatelé si letos celkem v pohodě poradili s frontami u vstupů, částečně tím, že vytvořili více vstupů do areálu. Šacování již probíhalo mnohem důstojněji a pokojněji a nevšiml jsem si, že by docházelo k nějakému zbytečnému násilí, o svou bezpečnost jsem tedy neměl nejmenších pochyb. Gratuluji BA Crew!!! S dramaturgií, čili rozpisem kapel a jejich hracích časů, jsem měl letos problém. Je jasné, že preference na tak multižánrovém festivalu jsou hlavu od hlavy odlišné, a že se nikdy Shindy a spol. nezavděčí všem, ale dát za sebe Meshuggah a Hypocrisy, to už je na pováženou. Stejně jako ranní koncert zasloužilých blackařů Ragnarok. Oproti minulým ročníkům však vysoce vzrostla kvalita zvuku, problém, na který jsem poukazoval rok co rok. Nepamatuji si vyjma Necrophagist jediný okamžik, kdy bych proklínal zvukaře. Obzvláště lahodný byl zvuk na přírodní tribuně nad oběma pódii, která byla obohacena o obří reproduktory na jejich bocích. Kdo si tedy připlatil 30 CZK/den, mohl si vychutnávat kapely, aniž by se tlačil v davu před pódiem. Zde se sluší dodat, že BA funguje na principu dvou hlavních podií, přičemž jedna kapela hraje a druhá, následující zvučí. Pauzy mezi hrajícími kapelami jsou malé, kolem 5ti minut a mi tento systém vyhovuje, až na jeden výše zmíněný moment.

Velice brzy čekejte samotný program festivalu a reportáže koncertů vybraných kapel.

„Tentokrát si nenechám vykrást auto, řekl jsem si“, a tak ho nechávám doma a do klubu dorážíme v MHD spřežení kolem půl deváté, kdy se tu ještě moc nedělo, krom zvukovky bicích. Klasicky se začíná hrát až těsně po deváté,takže se stíhá ještě poškádlit barmanky, který by se dali ždímat.

Od oka kolem stovky návštěvníků čekalo na první takty startovací kapely, pražských  Nežfaleš. Tři tlusťoši a basák si s rolí prvního poradili a od prvních akordů do poslední zpětné vazby si udrželi pozornost většiny uvnitř Chlíva. Pořád ještě dost lidí trávilo čas před klubem, protože bylo fakt k zalknutí. I když už to vypadalo, že začne vysvobozující bouřka. Přímočarej punk´n´roll s textama plnýma gangsterů, hazardu, drog a všemu, co k rock´n´rollu patří, vygradovanej chytlavýma, zpěvnýma refrénama zafungoval peckovně.

Do toho začlo pršet, takže atmosféra uvnitř byla přijatelnější. Nežfaleš projeli starý pecky, ale především propagujou svojí aktuální desku „Pár lacinejch triků“, takže nechyběly i současný šlágry jako „Tělo Bettie Page“, nebo „Úspěch“. I v pozici první kapely tohodle večera se kapela nevyhla vykřičení přídavků, takže chtě nechtě se museli vrátit na prkna a ukojit chtivej dav několika tečkama na závěr. Výbornej začátek koncertu dal tušit, že to bude prostě dobrej večer.

Na pódiu se chystala slovenská legenda Extip, aby o pár minut později zahájila palbu do davu.

Bohužel se pod stage nenahrnulo moc lidí. Extip tak odehráli svůj set našlapanej tím lepším, co znáte z desek a na poslední klasiku „Ryby“ se přece jen rozjel kotel od skalních. Výbornej výkon, jen škoda že zvukař nějak nedopřál kapele lepší srozumitelnost a zpěv docela utopil.

Nastal čas pro domácí Degradaci, která si rozhodně nemůže stěžovat na nedostatek pozornosti. Všichni ve Chlívu ukázali, na koho dnes večer hlavně přišli.

„Atomic boogie“ se začalo linout sálem a všechno co mělo ruce a nohy řvalo s kapelou „…nemusíš žehlit ani prát“. Degradace přehrává jednu pecku za druhou a ze svýho archívu tahá to nejlepší, co má na kontě. Navíc live provedení je odehraný s obrovskou lehkostí a přirozeností. Tohle byl každopádně vrchol večera pro většinu uvnitř.

Degradace se po necelé hodině loučí, aby večer mohli uzavřít opavští punkáčí Proti směru a dosadit večeru pomyslnou třešinku na dortu.

„V jako vendetta“ zahájila jejich setlist a na refrény nezůstali rozhodně sami. Vzhledem k docela pokročilé hodině už klub prořídnul, ale ani to neubíralo na nasazení a atmosféře.

Proti směru se sice zdlouhavě, ale přece jenom vyhrávají a jejich vystoupení mají strasně veselej náboj. Jednoduchá přímá muzika jak stvořená do klubů.  Své klasiky jako „Boot boys“, „Nejsi sám“, nebo „Tetovanej chuligán“ vytáhli z rukávu a naprali to do nás. Už jsem zvědavej na novou desku, která bude venku snad na podzim. I z ní už zaznělo několik ochutnávek jako „Punkrock“, nebo „Jam“.

Přišel čas skončit v tom nejlepším.

Takže poslední drinky a utíkat na šalinu s vylitým Kaštanem. Závěrem zdravíme řidiče, kterej měl asi pernou šichtu!!

Zaparkovat auto a honem na jedno.

Přiznávám, že se to jedno klasicky protáhlo. Díky tomu nám utekla první kapela Nebudem, za což se omlouvám, příště už si nenecháme ujít.

Pár námořníků u kašny před klubem a kolem půl dvaadvacáté se dostáváme do útrob našeho dnešního svatostánku, kterej už se celkem čepýřil hojnou návštěvností. Ta rozhodně o něco zastínila i Ostravu.

Pár technických úprav a na stage se vrhá Vinca, aby udal tempo, po něm Vojta a ostatní a začíná show Pipes and Pints. Po „Intru“ hned pecka „Let´s go“, následováná „Fight the Fight“, které předcházelo skandování „Good night white pride“. Pod pódiem se od začátku proháněl divokej kotel, kterej z daleka nepřipomínal brebentění babek na jarmarku a „eMko“ si i přesto udrželo poměrně příjemnou teplotu. Radost vidět, že dav kapelu jen nesledoval jak tvrdý Y.

V žádným jiným klubu by se už dávno nedalo dýchat. Pipes projeli snad všechny tracky ze svýho debutu „Until we die“ a to za asistence velice slušnýho zvuku a set zakončili s/t songem. Vyčerpávající.

PaP si zbalili fidlátka a dudy a pomalu přenechávají prostor poslední partě večera – ostravské Degradaci. Jejich výstup oddálil prostoj, způsobenej nepřítomností bubeníka, ale i ten po nějaké době doráží a „Heaven 77“ může začít. Oproti Pipes je Degradace umírněnější, ale má kouzlo jinde.

Kluci si hraní užili a každej song měl doprovod v publiku. Klasický vypalovačky napříč celou tvorbou dostali klub zase do varu. „Krádeže“,“Řekni NE!“, „Bye bye baby“…Nádhera!

Standartně výbornej výstup!!

Čas běžel neúprosně a tak se večer převalil do konečné fáze. Ještě noční koupačka  v místní kašně a vyrazit směrem na Ostravu.

Dík Stanleymu a kapelám za parádní akci. Choďte na koncerty!!!

Do Chlíva se osádka začala slízat postupně kolem půl 9, což je klasika, no. Předkapelu si odbyli rybníkáři z Criminal colection, který v Chlívu hráli naposled dva týdny zpátky a tentokrát měli o něco kvalitnější zvuk.

První tóny spustili krátce po půl deváté a pod pódiem se nakupila většina příchozích, kterých mohlo být kolem 70?

Criminálka presentovala hlavně aktuální tracky z nově připravenýho splitka s N.S.O.S., který by mělo v nejbližších týdech vyjít. Kdo tuhle partu neviděl živě, přichází o českou variantu New found glory  v plné palbě. Nejlepší, minimálně středoevropskej, soft – core.

Na závěr aspoň jedna vzpomínka na desku „On hledá jeho“ v podobě songu „Nevidíš“ a odchod do šaten.

Chvilka přestavování aparátu, čtvrtej Birell a na stage se derou amíci Half Hearted Hero. Ještě dodlábnout poslední kousek pizzy a pop punku může být učiněno za dost. Pětka ze stotisícovýho Massachusetts  na to vběhla zostra a bandu návštěvníků ujistila, že následujících 40 minut si nikdo nevydechne. I když je už zvykem, že klub Chlív nedisponuje nejkvalitnějším zvukovým zázemím, z repráků se linul jeden song za druhým, kterej dal znát, že kapela nepatří zrovna k začátečníkům.

Mix úderných a dynamických hitovek špikovanej pomalýma pasážema s místy až jedovatýma kytarovýma postupama, doplněnej hopsavým energickým projevem donutil každýho ze zůčastněných vydržet sledovat celej výstup kapely. Škoda jen toho slabýho zvuku, protože by jinak vynikly všechny kudrliny, co si na nás kluci na pražcích kytar vymysleli.

Na závěr se rozloučili přídavkem „A Thousand miles“ od Vanessy Carlton a šup na další štaci.

Dnes je čeká Vsetín, ve středu Přerov a ve čtvrtek Liberec. Pro představu tu máte videoklip ke zmiňovanýmu coveru:

Bylo asi okolo půl deváté, když jsem se konečně dostala přes všechny ty výluky emhádéčka do klubu. Ani jsem se nenadála a na podiu už poskakovala první kapela večera,  Konte-in-air, což jsou mlaďoši z Valmezu, kteří si v Ostravě odehráli svou premiéru a to hned s takovými kapelami jako jsou Splitside a Pipes and Pints. I přesto, že tu jsou noví, měli pod podiem hlouček svých věrných fandů, kteří s nima odezpívali všechny jejich pecky.

Po tom, co kluci odehráli to svý, uvolnili plácek pod světly seveřanům, švédským Splitside. Ti se v Ostravě ukázali po dlouhých dvou letech, aby předvedli své nové CD „This sinking ship“, který mně osobně připadá úplně jiný než jejich předchozí album „Our days are numbered“, ale zároveň i možná lepší. Kdo z nich necítí Rancid, tak je asi totálně hluchej. Ale to jsme někde jinde, vraťme se na sobotní prkna Chlívu.  Svý vystoupení uvedli skladbou „To: Jimmie“, která je i otevíračkou jejich novýho alba.  Nevím, možná to tak připadalo jenom mně, ale asi nikdy jsem neviděla tolik energie, která z nich vyzařovala. Nejen z toho jak hráli, ale z jejich výkonu celkově, tolik pohybu, tolik popěvků, myslím, že zpívali i lidi, kteří jejich songy neznali. Celej svůj playlist měli sestavený tak, že věci v novýho alba prostřídali i těma staršíma jako například „The Battle“, „Dog sof Camden“ nebo „One dollar whore“, čímž si naklonili všechny své fanoušky, kteří pod podiem vytvořili slušný kotel a svým hlasivkám dali zabrat. Na konci jejich šou jsme všichni společně zazpívali „Happy birthday“ a popřáli ke třicátinám klukovi, kterej se jim staral o merch.

Pak následoval přípitek, ochutnávka narozeninovýho dortu a vrchol večera – Pipes and Pints.  Na tuhle pražsko – americkou kapelu jsem byla hodně zvědavá, loni jsem je totiž nestihla, tak to teďka byla moje premiéra. Hráli sice bez basáka, ale to jejich výkonu nijak zvlášť neubíralo.  Postupně odehráli všechny věci z jejich alba „Until we die“, který už mají všichni dokonale naposlouchaný, a tak se zpěvákem Syco Mikem zpívali pecky jako „Critizied“ nebo „City by the sea“. Musela jsem se zasmát, když jsem slyšela, jak někdo řekl, že Vinca je za těma bicíma jako chobotnice. Když se nad tím zamyslím, tak to tak vážně působilo. Pipes and Pints mají snad v každým městě slušnou základnu fanoušků, to se potvrdilo i  v Ostravě tím, že si dudák mohl dovolit skočit do davu aniž by se rozplácl o zem.

Musím říct, že kdo se v sobotu neukázal, musí toho do teď litovat. Dlouho jsem v Ostravě nezažila tak skvělý koncert s takovou atmosférou a hlavně s takovou účastí lidí. Jen aby to tak bylo i nadále. Už se teď se těším na další akci tohohle rázu!!!

rockafella