I Miss Heroes - Music WebMag | Reporty - Recenze - Rozhovory - Novinky - Profily kapel - Akce | HC, Punk, Rock, Crossover, Nu-metal, Rockabilly...

Tak na toto album jsem se opravdu těšil. Jednak proto, že mě obecně zajímá další vývoj kapel, který se dají považovat za veterány (stejně tak jsem byl horlivej na nový Rancid, nebo NOFX), jestli jim po těch letech nedochází dech a nápady a taky proto, že mi něco uvnitř říkalo, že to bude deska jak řemen. Navíc od poslední řadovky uplynuly dlouhý 4 roky, což je myslím dostatečnej čas k poskládání hromady našlapaných riffů, motivů a silných melodií.

Už první poslech naznačil, že můj vnitřní hlas nelhal. Čekalo mne zhruba 700 kilometrů za volantem a tak se „Ghosts on the broadwalk“ stala nezbytným zvukovým průvodcem a nutno uznat, že i spolucestující byli nadšeni i když hrála asi 6 krát dokola. Strhávala na sebe větší a větší pozornost.

Příběh „Bouncing souls“ už píše více než 20. kapitolu a musím s radostí konstatovat, že tahle parta zraje jak víno. Každá jejich deska je nesmírně kontinuální v tom dobrým slova smyslu. Z každé novinky zřetelně rozeznáš rukopis a přitom to není jen bezduchá kopie předešlýho díla, ale právě naopak dalším dotažením k dokonalosti. Zvuk desky by nejspíš snesl jemnější mastering, trochu výraznější vůni některých pasáží a nástrojů, ale přesto to rozhodně neubírá na celkovém dojmu z desky. Některé tracky podtrhují aranže, které desce dávají současný punc, ale zároveň si zachovává vlastní ksicht.

Bouncing souls 2010 Vás načnou velmi zvolna, pro kapelu typickým kytarovým riffem ve středním tempu a pěveckou linkou s nezaměnitelným hlasem Grega Attonita, čímž odstartují úvodní hitovku „Gasoline“. Věřte, že být na koncertě, tak „Gimme some Gasoline“ budete řvát s klukama, jak kdyby to mělo být naposled. Následná „Never say die/When you´re young“ Vás už přivede do pekelnýho kotle, kde budete sotva dýchat. Jedna z rychlejších kousků na albu s přímočarou muzikou i textem. „I think that the world“ je příjemná, celkem pozitivní skladba, co Vás přepošle na titulní „Ghosts on the broadwalk“. To je asi největší pecka z této desky. Na začátek kytarový echa a přímá basová linka z klasickýho punkovýho „téčka“, to je nesmrtelná klasika, která když je dotvořená nápadem a osobitostí, vytvoří zaručenej hit, ať už chcete, nebo ne. Beru si do ruky kytaru a hraju to spolu s kapelou. Jo, je to šlupka i po sté. „Let me take you to a place … “ k*rva a znovu.

No, raději vydechnout z atmosféry, kde mi plíce klepou na čelo a ptají se, jestli jsem normální.

Uklidnění přichází s oddechovkou „Airport security“, ovšem jen na chvíli, protože po necelých 3 minutách následuje nejrychlejší mazec „Badass“. Ten pomyslně dělí album na dvě poloviny. Klasickej song na stage-diving, vlhký stropy klubů a následný dlouhý fronty u baru na pivo. Už Vás taky nese dav na rukách? Bubeník si tu odpočine jen zřídka na okamžik, při mezeře pro basákův sjezd po hmatníku. Tohle je už na infarkt. Stop?? Na to zapomeň!! Dvě vteřiny ticha přechází na finiš, kterej už neudejcháš. Ani nedozní poslední zpětný vazby, a když už ne kapela, tak aspoň posluchač dá ulevit sluchu v “Mental bits“. Nemůžu si pomoct, ale tato píseň ve mně z nějakýho důvodu evokuje Tima Armstronga a některý kusy od „Rancid“ („Red hot moon“? Tak mě neukamenujte :-)). No, jdeme dál… Bicí oznamují tempo a „Dubs stay true“, oslava přátelství, může začít. A zase ty refrény. Bůh klukům líbal ruce, když psali tuto desku. „Boogie Woogie Downtown“je celkem sentimentální a svým feelingem mi navozuje tvorbu „Social distrotion“ a je už od samýho začátku chytlavá a na jiné vlně, tedy hudebně. Zpěvákův hlas Vás ubezpečí, že jsou to staří dobří BS. Vím, že se opakuju, ale opět a zase. Ty refrény. To je ta nejsilnější devíza, pro kapelu tak charakteristická.

A ještě chvíli zůstaneme v pomalejším rytmu bluegrassové, „Big eyes“. Příběh o dospívání, o vzdoru proti světu…  “Hej nebuď tak smutná, tohle není konec světa, tohle jsem už viděl, něco se změní, ale příběh zůstane stejnej“. Ač tomu nemůžu uvěřit, tracklist není nekonečnej a tak už je tu předposlední hymna „We all sing along“. To už jsme zase zpátky v pozitivních myšlenkách, melodických kytarách a především tam, kde vévodí sing-a-longy.“ We all sing along Woooo oohhhh“. K*rva ještě to nesmí skončit. Geniální vsuvka v podobě kytarovýho sóla. Rock n roll až do pr**le. No, čas je neúprosnej a tak jdeme opravdu do finále. “Like the sun“ svou strukturou v podstatě opisuje začátek celýho cd. Jemnej start, jemnej hlas i kytary, podkresleno hamondama, už už přičichnout k refrénu a husí kůže mě zvedla ze židle. Už opravdu nemám slov… „Shine on“

Dočetli jste se až sem?? To vážně?? Tak to respekt! Vím, že jsem se nechal až moc unést, ale potřeboval jsem to sdělit. „Ghost on broadwalk“ si to zaslouží. Je opravdovou lahůdkou od vyzrálé kapely, které i po letech ani v nejmenším nechybí síla, energie ani nápady a udržuje „Bouncing souls“ v těch nejvyšších pozicích.

/Chunksaah records, 2010/

www.bouncingsouls.com

5 příspěvků k článku “BOUNCING SOULS – Ghost on the broadwalk”