I Miss Heroes - Music WebMag | Reporty - Recenze - Rozhovory - Novinky - Profily kapel - Akce | HC, Punk, Rock, Crossover, Nu-metal, Rockabilly...

Čtvrtek byl maximálně nadupaný, vyrovnal se mu páteční program? Pojďme si ho zrekapitulovat.

PÁTEK

Omlouvám se fanouškům kapel BLEED FROM WITHIN a GAZA, jejichž koncerty byly údajně velice dobré, ovšem když se jde spát v 5 ráno, nedá se stát už v 10 u stagí. Nenechal jsem si ovšem ujít jedno z velkých lákadel pátečního programu, skryto pod docela nevábným názvem PROGHMA-C, když k tomu přpočteme fakt, že tito Poláci hrají prog metal. Tuto kosmetickou vadu však smete jejich studiová a živá prezentace, která je řadí mezi nejžhavější nová jména na prog scéně. Jejich hudbu lze popsat jako křížence mezi Textures a Tool. Delší, velice promyšlené songy, využívající ambientních ploch i nářezových pasáží, inspirace od jazzu po nu-metal. Naživo jim vyšel i parádní zvuk, což celou jejich tvorbu jen umocnilo. Při poslechové a někdy i taneční extázi jsem si nevšiml nějakých výraznějších chyb či odchylek od studiových nahrávek  Cover songu Army of me od islandské umělkyně Björk byl opravdovou pastvou pro uši. Nechci být BravoGirl, ale jediná věc, která je bohužel dělí od statusu větší kapely je už dříve zmíněný debilní název a také to, jak to na pódiu vypadá. Posloucháte božskou hudbu a na pódiu vidíte celkem normální Poláky, obzvláště pak zpěvák Jacek, který vlastní ve svém hrdle poklad, ale jak podotkla Pajule: „Vypadá jak prase, to není možné jak zpívá!“ Tento kontrast se bohužel projevuje i na jejich hracím čase a těžko se ho nějak zbaví a proto se obávám, že se nějak výrazněji neprosadí. Pokud však budou nadále tvořit tak úžasnou hudbu, nemám jediných výhrad. Vřele vám tuhle kapelu doporučuji!

Metaloví puritáni se už pomaličku začali mračit, naštěstí však byli ruští pagani ALKONOST v programu nahrazeni kalifornskou smečkou BONDED BY BLOOD, kterou kolega Lefty dokonale vystihl větou: „V jejich hudbě není jediná nota, která by nebyla thrash!“ Nařezané kytary, Slayerovská sóla, nezastavitelný bubeník a nasrané mládí těchto amerických hispánců zvedalo mohutné ohlasy a vracelo do vzpomínek 80. léta a tehdejší giganty thrashe, jako KREATOR, TESTAMENT nebo EXODUS. Kluci udělali maturitu z thrash metalu na výbornou.

Do pomalejších vod nás zpátky dostali finští postmetalisté CALLISTO, kteří měli v sestavě dva švédy. Na pódiu se tak objevil celkem barevný skandinávský ansámbl, který moc opticky k sobě neseděl, když se však spustily tóny jejich hudby, veškeré pochybnosti šly stranou. Nádherné hluboké kompozice, vysílající vás na oběžnou dráhu. Vokální výkony nejvyšší kategorie, často těžká aranžmá pro více vokálů a hlavní zpěvák Jani to táhl jako profík. Tento zážitek prakticky ukazoval, kam až lze zanést metal, aniž by to znělo mimo mísu pro standarty BA. Těžko se volí slova pro takový duševní zážitek, navíc jsem neměl jejich hudbu pořádně naposlouchanou, byl jsem proto překvapen a šokován a doufám, že se někomu povede je dotáhnout do klubu, kde věřím, že udělají show, na kterou přítomní do konce života nezapomenou.

Díky finské multimetalové nudě jménem CATAMENIA jsem si mohl po dopoledním programu dopřát menší občerstvovací pauzu. Line-up BA je rok co rok našlapaný, proto se nemůžeme divit, že vynálezci slam-deathu, američané DEVOURMENT, hráli odpoledne. Co je to slam-death? Slovíčko „slam“ by se dalo velně přeložit jako „mrdnout s něčím“. A přímo takhle jejich hudba zní. Těžkotonážní, moshpitová dunírna, která v nečekaných momentech přechází do ultrahyperblastbeatů bez pravidel. Vokály by se daly připodobnit ke zvuku, který dělá vaše vana, když vypouštíte poslední zbytky vody. Neuvěřitelná kalba! Agresivitu ještě víc vystupňovával basák, který skoro celý koncert odehrál v masce zákeřného koně, která mu seděla, jakoby se tak narodil.

Na vedlejším pódiu se začala objevovat aparatura značky Orange, která slibovala syrový jižanský zvuk velice originálního tělesa z USA, zvaného neméně jediněčně KYLESA.  Tito pánové a dáma se začínají do podvědomí posluchačů zapisovat tím, že s nima hrají dva bicmeni, kteří hrají nejenom synchronizovaně, což dodává celému zvuku neuvěřitelné koule, někdy se však jejich cesty rozešly a vytvořili solidní drumovou psychedelii. Dalším poznávacím znamením je kytaristka a vokalistka Laura Pleasants, která nepůsobí nikterak testosteronově, přesto však z ní chrlilo obrovské množství energie…energie, to je asi první slovo, které vás při poslechu této kapely napadne. Vyzkoušejte sami, tato kapela má potenciál nadchnout široké posluchačstvo, je těžké ji žánrově přiblížit, natožpak označit. Slyšíte inspiraci ze sludge, post hardcore a jižanského rocku. Naživo to byl zážitek, který si nikdo jen tak nesplete s jiným.

Neplánovaný velebrk mě vyhnal se slunit na tribunu, kde jsem si v pařebním posedu odseděl MONSTROSITY. Jsem fanouškem spíše evropského pojetí death metalu, a proto mě tato celkem dlouho hrající americká smečka nijak výrazněji nenadchla. Za zmínku stály snad jen přírodní, nijak nenaefektováne extrémně brutální growly od jejich vokalisty. Jinak death metal klasického střihu s občasnými náznaky techničtějších poloh.

Naštěstí jejich set netrval moc dlouho a počkal jsem si na konečně kvalitní finskou melodickou kapelu, svým způsobem povedenější verzi Children Of Bodom, milovníky bažin KALMAH. Čím se tato kapela liší od výše zmiňované kapely, Catamenie a třeba Norther? Těžko říct, snad je to jejich nasazení, sázka v prvním případě na brutalitu a metalovitost a až pak na melodii, kterou umí využít překvapivě a nenuceně? Dejme tomu, že to bude tím, každopádně koncert byl velice zábavný a překvapil vícero neutrálních posluchačů, kteří vůbec nevěděli, o čem tato kapela je. Ve zkratce o docela brutální verzi severského melodeathu s úlety do blacku, která naživo zněla o to víc syrověji, jelikož jim v mixu celkem ubrali klávesy, bez kterých by se možná i obešli.

Na tribuně občas vypadával zvuk z pravých reproduktorů, tohoto podvečera však všechno fungovalo bez závad, a tak jsem si i dalšího účinkujícího vychutnal vsedě. Asi největší překvapení pátečního programu, japonští SIGH, byli naprosto strhující!!! Během poslechových příprav na BA jsem se celkem bavil jejich hudbou kombinující dřevní thrash/black konce 80. let s teatrálními samply. Tato kombinace je naposto crazy a myšlenkou nepředstavitelná, netušil jsem však, že naživo jsou vyzbrojení o manga andílka, postříkaného krví. Abych nemystifikoval, jednalo se o pravou Japonku, oděnou do manga kostýmu, hýbající se s koleny u sebe jako nějaká manga postavička a chrlící ze svého hrdla střídavě operní vokál a deathový growling, když zrovna nehrála na saxofon. Mika Kawashima je i údajně držitelkou doktorátu z fyziky na University of Tokyo, k tomu velice sexy, nespoutaná a…kdo se nebavil u tohoto, tak asi u ničeho. Za zmínku stojí i profi bubeník hrající z not a pocta věhlasným britským VENOM v podobě coveru jejich hymny Black Metal.

Místo legendárních HC/punk bojovníků CRO-MAGS vystoupili němečtí CRUSHING CASPARS, zhruba ve stejném hudebním ranku, kteří mě nechali naprosto lhostejným a šlo se pít. Do areálu jsem se vrátil na MNEMIC. Tento nejžhavější dánský export, hrající moderní industriální metal, lehce připomínající Fear Factory (ale kvalitou ani zdaleka nedosahující) je tělesem, které ve mě vždy vyvolá smíšené pocity. Než se stali relativně velkou kapelou, vydali dvě vysoce poslouchatelná alba, pak se, nevím proč, zbavili svého největšího klenotu v podobě zpěváka a vyměnili jej za Guillaume Bideaua z francouzkých Scarve, jejichž jsem velkým fanouškem a nesl jsem to velice nelibě. Od té doby stojí desky Mnemic i Scarve docela za houby. O nejnovějším počinu Mnemic můžu upřímně říct, že jsem ho nebyl schopen ani doposlouchat, natož si ho zapnout podruhé. A forma z desky se přenesla i na pódium. Všechny nové songy zněly stejně, samé dvojkopáky, trojkopáky, nahul jak sviňa, snad nejhlasitější koncert celého BA (proto ty neustálé circle pity asi), žádná struktura, nemělo to hlavu a patu. Starých poctivých songů zahráli pramálo, přičemž poslouchatelný byl jen megahit Riot. Door 2.12 a Deathbox se poslouchat fakt nedaly a Meaningless jste si mohli pustit tak na spaní do MP3ky. Nejenom zvuk byl na vině, celá kapela mi přišla značně nekompaktní a jediný zapálený mi přišel právě Bideau, který do kapely přišel podobně jako fotbalista do jiného klubu, nicméně ani on se nevyhnul pěveckým kiksům, zapomenutým řevům a hlavně extrémně trapnému momentu, kdy zakopl o šňůru od majku. Oproti celkem nadupanému setu dva roky zpátky musím napsat jediné slovo…fail!

První vážnější únava mě vyhnala si lehnout a vynechal jsem tak českou deathovou legendu HYPNOS, kterou jsem si vychutnal z kempu a na dálku si zařval jejich hitovky jako In Blood We Trust. Jedinou nu-metalovou kapelu festivalu ILL NINO jsem ale bohužel kompletně prospal a ani nevím, komu mohu vděčit, že mě vytáhl zpátky do areálu zrovna, když hráli NECROPHAGIST. Tuto kapelu jsem chtěl vidět naživo hodně dlouho…chtěl jsem ji rovněž i slyšet, což mi bylo docela znemožněno asi jediným větším pochybením zvukařů na celém festivalu. Tito pánové hrají nejkrkolomnější možnou formu brutal deathu, stejně brutální jako křehkou a citlivou na jednotlivé nuance v kytarových harmoniích a tempových zvratech. Bohužel, o těch si mohl nechat fanoušek jen zdát a kapela, vedena odposlechy, podle mě o ničem nevěděla.  S bolestí jsem si zakalil na jejich megahit Foul Body Autopsy a opustil prostor před stagem. Fakt obrovská škoda, protože jejich výkon byl naprosto strhující!

I já se dopustím jednoho hříchu. Totálně mě nenadchli hrdinové post HC, američané CONVERGE. Koncert byl profesionální, se silným zvukem, mě však tato hudba přijde příliš chaotická a silová a ačkoliv jsem se snažil sebevíc, nenašel jsem v tom zalíbení a budu rád, když někdo v komentáři tento report doplníte o vaše zážitky z této kapely.

Naštěstí měli místo Sepultury, která zahrála oproti programu ve čtvrtek, nastoupit UK grindcore superstars LOCK UP. Ti mou nudu a lehkou unavenost rychle smetli svým živelným deathgrindem, který se na nás valil jako smršť. Měl jsem pocit, že se děje něco velkého, a aby ne, když pódium sdílely persóny jako vokalista legendárních AT THE GATES Tomas Lindberg, basák ještě slovutnějších NAPALM DEATH Shane Embury a bicmen přesnější než automat, dvousetkilová nájemná drumwhore, vystřídavší snad desítku kapel světového formátu, Nick Barker. Místo zesnulého Jesse Pintada (R.I.P.!!!) se kytary chopil chlápek z Chile se zajímavým příjmením Reisenegger. Tohle byl extrémní metal nejvyšší ligy, všechno zahráno s naprostým nasazením a profesionalitou!!!

Poté přišla řada na největší dojeb celého festivalu. Koncert veličiny jménem DEVIN TOWNSEND. Sedící na tribuně, očekávající jeden z největších zážitků v životě, popíjející Mojitko a klábosící s věrnou soumetalkyní Denisou, přišel Hevy Devy na pódium a začal povídat…a povídal a povídal až do té doby, než se úderem prvního tónu songu Addicted spustil déšť tak intenzivní, že jsem v životě nic takového nezažil. Představte si, že jste v kraťasech a triku, slunce zajde a najednou na vás někdo začne lít 20 minut v kuse kýble s vodou a snad i kroupama. Ano, 20 minut mi trvalo, než jsem v panikařícím davu našel nějaké místo k úkrytu. Namačkán pod plachtu a naprosto zhnusen ze ztráty Mojita i Devina jsem se šel vysušit do stanu, kde jsem pronadával i koncert megalegend CANNIBAL CORPSE (svou absenci napravím aspoň videi)  a notně posílen vodkou jsem se vypravil spravit chuť na dalšího maestra metalu, uznávaného nadžánrově jako jednoho z největších umělců metalové historie, bývalé vůdčí síly nepřekonatelných EMPEROR, norského kouzelníka Ihsahna.

DEVIN TOWNSEND, jeho komicko-epický začátek a apokalyptický déšť, který to všechno posral!!!

CANNIBAL CORPSE, býčí hrdlo a geniální headbanging jejich frontmana Corpsegrindera!!!

Byl jsem trošku naivní, když jsem čekal, že naživo zazní megahity z repertoáru EMPEROR či PECCATUM, zato se však vyrovnaně věnoval své nejnovější tvorbě z desek Adversary, Angl a hlavně posledního počinu After. IHSAHN se pro živou prezentaci svých studiových desek obklopil kapelou LEPROUS (to znamená, že hrály 3 kytary, což je na živo hop nebo trop, ale zde se povedlo na 100%), která hraje jakýsi avantgardní rock, čili docela daleko od původních symfoblackových kořenů jejich principála. Ten je za svůj odklon od produkce v 90. letech často terčem útoků od tupých a zkostnatělých metalistů, kteří si často rádi myslí, že když se ve svém vývoji zastaví v 20ti letech oni, tak tak budou činit i jejich idoly, které je pomohly dotvořit v karikatury sebe sama, kterými bezpochyby jsou. Pro osvícené metalisty Ihsahn přichystal lektvar všelijakých metalových poloh nalitý do nádherného, precizně zpracovaného flakonu hýřícího barvami a pozlátkem. Slova nejsou dostatečně informující o tom, co se v ten moment ná pódiu dělo. Děkuji tomuto velikánovi za další kvalitní hudební prožitek snesoucí ta nejvyšší kritéria.  Pokud někdo hledá v metalu originalitu a kreativitu, dostane jí od Ihsahna znamenitě.

Jako by toho nebylo tento den už málo, chystali se na druhém pódiu veteráni extrémní muziky, kteří do metalu pomohli vnést punkový antipolitický a antispolečenský postoj, britští NAPALM DEATH. Vedení brutálně energickým frontmanem, notoricky známým Berneym, do nás sypali jeden kratší grindový vypalovák za druhým. Věnovali se i své deathovější tvorbě a poskytli mi tak dokonalý prostor k soukromé pařbě na tribuně, při které nezůstalo jediné stéblo trávy poblíž nevytrhnuté a nevhozené do kotle pode mnou. Ještě, že byla tma a neviděl jsem tu spoušť co jsem způsobil, nicméně při akrobatických hrátkách s popelnicí jsem již byl požádán nebývale přátelskou BA Crew o chování méně ohrožující ostatníky návštěvníky festivalu. Proč to píšu? Protože tohle je to, co s vámi hudba Napalmů dělá! Zvíře, nespoutané žhavé těleso plné síly, nenávisti a zloby.

Lepší zakončení sobotního večera jsem si přát nemohl a po šoku z nesnesitelného zvuku norských dřevních blackařů AURA NOIR, na které jsem byl docela zvědav, jsem uprchl ke stanům, abych zjistil, že mám komplet vytopený stan, což mi nezkazilo radost z právě prožitého dne a kalilo se vesele dál až do úsvitu.