I Miss Heroes - Music WebMag | Reporty - Recenze - Rozhovory - Novinky - Profily kapel - Akce | HC, Punk, Rock, Crossover, Nu-metal, Rockabilly...

Bývá zvykem, že největší věci se na Brutal Assaultu dějí poslední den, tedy v sobotu. Letošní ročník v tomto rozhodně nezklamal!!!

SOBOTA

Sobotní ranní program byl pro mě až příliš velkým lákadlem, a tak jsem musel opustit svůj náhradní stan (děkuji dvěma hodným kamarádkám, že mě nechaly přespat…dvakrát ^^) relativně brzo, abych byl včas v areálu a nepromeškal tak třeba…

…COCK AND BALL TORTURE!!! Dopoledne bývá zvykem dávat vtipné prasokapely z Německa a ani letošek nebyl výjimkou. CBT jsou jedním z nejvěhlasnějších pojmů gore metalové scény, avšak naživo to nemělo tu správnou atmosféru, ktreou znám z desek. Těžko něco takového zahrát na real nástroje v real-time. Multidimenzionální extrakanáloidní vokál poháněný harmonizérem a morphoderem však kompenzoval, co se dalo a postaral se mi o několik vyprsknutí piva smíchy po ránu.

Black metal je na BA docela zakletá škatulka. Vím, že organizátoři jsou spíše deathového zaměření, proto jsem i za tu hrstku blackových kapel na letošním BA velice vděčný. Dát však legendární norskou kapelu RAGNAROK jako téměř úvodní kapelu programu…to by mě zajímalo, které pohnutky k tomu vedly. Pochopil bych, kdyby Ragnarok měli ještě jeden gig někde jinde týž den, to bych si ale nesměl všimnout jejich zpěváka těsně před koncertem Hypocrisy večer. Každý festival extrémního metalu středního formátu by Ragnarok řadil mezi hlavní kapely, BA tímto ukazuje na jaké úrovní se už několik let nachází a bude nacházet. Ke koncertu samotnému můžu říct jen to, že měl vše, co blackový fanoušek může chtít. Dobrý, ale přesto řezavý severský zvuk, corpsepainty, zlého frontmana posílající všechny vrány srát a hlavně malého tlustého holohlavého kytaristu s bílou bradkou a pandím warpaintem, který pořád mlátil hlavou a vedle koně z Devourment byl druhou nejvtipnější postavičkou festivalu. Oproti krajanům Gorgoroth, kterým je připisováno až moc mediálního kreditu, tito pánové alespoň trošku zasytili můj hlad po dobré blackové produkci naživo.

Opět jsem uvítal dvě „obědové kapely“ LOST SOUL a SADIST a málem tak přišel o SYBREED, které jsem naštěstí zastihl v začátcích jejich gigu, když jsem šel kolem stagí do stanu.Tito Švýcaři jsou relativně čerstvým pojmem na scéně a poslední roky si budují slušné renomé. Těžko popsat jejich styl, originální mix progu, metalcore a hodně silná industrial poleva, celé opepřeno exotickým čistým vokálem zpěváka, který ne každý zkousne pro jeho přílišnou sladkost. Osobně jsem měl z koncertu pocit, že nedokáží zahrát jejich náročný materiál z desek s patříčnou přesností, rychlosti a úderností. Jejich alba řadím mezi vysoký nadstandart moderního metalu, ale naživo to znělo jako průměrná kopákovitá drtička s občasnou melodií. Výběrem songů mě taky dvakrát nepotěšili, když nezahráli můj nejoblíbenější song Revive My Wounds, který vám doporučuji k poslechu, protože se jedná o kvalitní materiál. Jelikož není dostupný žádný poslouchatelný materiál z BA, nabízím vám jiné živé video této kapely, která si podle mě zaslouží pozornost.

Moderna pokračovala dál v podobě jedné z osobitějších metalcore mlátiček, angličanů THE ARUSHA ACCORD. Od zbytku podobně laděných kapel (a že jich není málo) je liší dva zpěváci, celkem energicky pobíhající během toho všeho chaosu a diktující jeden scream za druhým, občas se ztrácely čisté dvojlinie, a také výrazně slyšitelný basák, hrající slap technikou, kterou já osobně považuji za velice libozvučnou. Celkově se jednalo o strhující math metalcore nářez a je asi jen otázkou času, kdy se kluci zařadí mezi žánrovou smetánku. Nejen mou přízeň si zajistili a doporučení k poslechu je na místě.

Podivně byli přesunuti na odpolední program britští výpravní metalisti BAL-SAGOTH, kteří odsunuli BARREN EARTH až nakonec sobotního programu. Musím říct, že jim hrací čas moc neseděl. Celkově mi přišli trošku „out of place“ se svým rozmáchlým vysoce klávesovým metalem, který občas zaváněl blackem. Zajímavostí bylo, že polovina textů je vyprávěna velice hlubokým hlasem a čtena z podlahy. Pro skalní fandy asi skvělý zážitek, protože tato kapela do ČR skoro vůbec nejezdí, ale pro nezúčastněné celkem „WTF zážitek“.

Zpátky na zem však celý BA vrátili američané ORIGIN. Dle mého názoru jedna z nejtvrdších a zároveň nejtechničtějších kapel světa, která závodí se spolky jako Necrophagist nebo Beneath The Massacre o trůn brutal death metalu. Je škoda, že tyto kapely hrají tak rychle, že to ani nejde slyšet. Je těžké ukočírovat zvuk pro takový ansámbl naprostého náhulu, aby bylo možno vyslechnout všechny detaily kompozice. Z technických fines a krkolomných prstokladů jste si tedy vychutnali máloco, jelikož celkovému zvukovému mixu dominovaly bicí a ty jsou u Origin opravdu neprostupnou hradbou plnou blastbeatů, extrémních dvojkopáků a nekonečných přechodů, přes které bylo často těžké se dostat k ostatním nástrojům. S nazvučením kvalitního death metalu bývají na BA docela problémy, protože to není žádná prdel. Nový vokalista se tvářil, jako by s kapelou jel šesté turné, což je správná věc. Večerní dvojitá porce královského deathu, které se budu věnovat později, však na ně dala celkem rychle zapomenout.

Čekal nás těžký večerní program, a tak jsme prorelaxovali odpoledne, sedli do čajky, nakoupili trika a další kapelou, která mě zajímala, byla až finská bojovná ultraepická záležitost MOONSORROW. Nesnáším, co některé skandinávské, zvláště pak suomi kapely, udělaly s odkazem nesmrtelných Bathory bohužel již zesnulého Quorthona. Daly viking metal všanc kolotočovitému byznysu a udělaly z něho šaškárnu o pochybné hudební náplni. U Moonsorrow jste však těchto nechutností ušetřeni a dostanete porci upřímného houpavého bojového metalu plného krve a potu. Jelikož je jejich nová tvorba řešena stylem jeden/dva songy = jedna deska, byli jsme svědky hlavně starší tvorby, osobně nemám jejich diskografii příliš zmáklou, ale přišlo mi, že se pokusili aspoň fragmentizovat jejich čerstvější blackmetalovější materiál a něco z něj přece jen zahráli. Spokojenost, během které se dobře nasávalo a skandovalo.

Nevím, jak je to možné, ale unikli mi nadpozemští JESU a vražedně vtipní MACABRE, které jsem si poslechl někde z povzdálí a o dalším programu nemám už vůbec žádné ponětí. Vím, že jsem se za zvuků old-school thrashe od pivomilů TANKARD vracel k pódiu na pro mě velké lákadlo, DYING FETUS, opět plný síly a očekávání. Večerní megažrádlo mohlo začít. DF byli naprosto luxusní. Nota od noty přesně zahraná, zvuk krystalický a celkově jsem měl dojem, že jsem za celý život neslyšel lepší deathový koncert. Celé vystoupení pro mě mělo nostalgický náboj, protože jsem vedle sebe měl člověka, se kterým jsem přesně před desíti lety mimojiné díky právě Dying Fetus začal objevovat krásy extrémního metalu. Oba jsme se shodli na tom, že takhle přesnou a zároveň intenzivní a moshující kapelu naše sluchadla ještě nezažila. Taky se msuím přiznat, že jsem si takhle už dlouho nezamoshoval, prostě celkově jeden z nejlepších koncertů nejen tohohle Brutalu, ale i celého života.

Euforii z vysoké školy death metalu brzy vystřídalo Dilema s velkým D! Měly následovat dvě kapely mi nejmilejší. Švédské kosmické kombo MESHUGGAH a HYPOCRISY. Musel jsem si vybral, jestli se tlačit na Meshu a pak i na Hypo, nebo si držet luxusní pozici u pódia, kde měli hrát za hodinu Hypo. Šalamounsky jsem to vyřeši tak, že jsem nechl hlídat místo Denču, které za to děkuji a šel si na MESHUGGAH zakalit alespoň mezi pódia, kde bylo jakž takž místo. Poznatek číslo jedna: zvučení jim trvalo extrémně dlouho a působilo všem kolem značnou nervozitu. Poznatek číslo dvě: když to všechno konečně propuklo v podobě hymny math metalu Rational Gaze, bylo to nějak potichu…a nějak se to až do konce koncertu nezměnilo. Celkově působili pánové z Meshu velice odtažitě a je to třeba připsat jejich nevoli hrát na větších festivalech pro rozmanité publikum. Přece jen, jejich klubové vystoupení před dvěma roky bylo naprosto strhující, plné vzájemné energie mezi kapelou a kotlem. Tohle mi přišlo jako odvar Meshu, opřeno o fakt, že hráli převážně z nové desky Obzen (5 skladeb), která přílišnou živelnosti moc neoplývá. Songy naživo mi vyzněly docela nudné, ničím neobohacené, strojně a profesionálně zahrané. Obzen set obohatily 2 songy z desky Nothing, již výše zmíněná úvodní Rational Gaze a závěrečná, asi nejlepší skladba těchto originátorů math metalu, jedinečná a překrásná Straws Pulled at Random. Tímto kouskem si to u mě částečně vyžehlili, ale i tak jsem měl pocit, že jsem Meshu v podstatě ani neviděl, neslyšel, holt jsou to mí idolové a nevzhlížím k nim slepě, naopak jsem vůči nim mnohem kritičtější.

O to víc jsem byl rád za své prominentní místečko v první řadě na ikonu extrémního metalu, švédské HYPOCRISY, kteří vnesli v polovině 90. let do death metalu tolik melodie a atmosféry, že se výraz melodeath začal otřásat ve svých základech. Jejich frontman, Peter Tägtgren, je momentálně mým hudebním vzorem číslo jedna, proto jsem byl extrémně natěšený a pln panické nedočkavosti před svým prvním živým setkáním s jeho hudbou (předchozí dva koncerty jeho tanečního projektu PAIN nepočítám). Koncert to byl momumentální, slovy jednoho z nejlepších kamarádů: „tohle byl prostě metal se vším všudy, definice metalu“! A to musím podotknout, že nepatří k jejich fanouškům, a že jejich koncert poslouchal jako nezaujatý člověk, schopný zdravého soudu nad tím, jestli si kapela zaslouží svůj mediální status. Myslím, že každý tón, od původní Fractured Millenium po závěrečnou megahymnu Roswell 47, byl naprosto dokonalý a potvrzoval jeho tezi. Zde má objektivita prudce klesá, ale nevybavuju si nikoho, koho by Hypocrisy nesmetli. Zvolili si úžasný playlist, který pokryl celou jejich skoro 20ti letou kariéru. Osobně mě lehce zamrzela absence songů Apocalypse a The Final Chapter, ale songy jako Penetralia, Killing Art, Weed Out The Weak nebo Warpath tuto absenci činily o dost méně citelnou. Měl jsem zlé tušení, že Peter nebude v náladě, ale jeho nasazení během koncertu bylo prostě neuvěřitelné. Kde se v něm toho večera vzalo tolik energie, že dokonce přebíhal od jednoho mikrofonu k druhému a nabídl mi tak pohled na mistra z trapných dvou metrů…těžko říct…oproti Meshu však byly jak mé uši, tak mé srdce naprosto bohatě zasyceny a chvíli jsem měl pocit, že mi je opět 15 a blázním z každého slovíčka mého idolu, kterého vidím poprvé a nemůžu tomu uvěřit. Zbytek kapely jaksi nešel vnímat, ale vedl si znamenitě a neslyšel jsem žádnou nežádnocnost. Čistá extáze.

Pro přehled uvádím ještě jedno video tohož songu, aby jste si poslechli, jaký líbezný zvuk byl na tribuně!!!

Za normálních okolností bych si býval užil i následující kapelu, HC legendy AGNOSTIC FRONT, podobně jako před několika lety. Po čerstvé extázi z dvou královských deathových kapel mi však z jejich koncertu v hlavě, která zrovna vstřebávala silnou porci zážitků, nic nezbylo. Omlouvám se tak skalním HC fans, které jsem teď určitě nepotěšil, stejně mi nepřísluší hodnotit kapelu, kterou bych od Hatebreed nebo Madball po pár pivech ani nerozpoznal. Nakonec jsem byl rád, že jsem si odpočinul, protože večerní program ještě nekončil a největší překvapení festivalu na mě ještě čekalo. Agnostikům se však podařilo rozpoutat celkem slušný circle pit, mrkněte se sami.

Udeřila půlnoc a na areál se snesla neprostupná temnota. Na stagi se začali akumulovat mistrové zmaru, deprese a nešťastného života, angličtí MY DYING BRIDE. Kapela, která stihla za svou kariéru rozbrečet miliony posluchačů si ve svém letním programu našla okno i pro Českou republiku a já byl neskonale rád, že jsem si jejich sebevražednou show mohl konečně užít na vlastní oči. Ústřední postavou tohoto nebývale vážného tělesa je vokalista Aaron Stainthorpe, který vlastní ten nejsmutnější vokál na světě, když přepne na deathový growling, taky těžko hledá srovnání v jeho ukrutnosti a zlovolnosti. Jeho pódiová prezentace však jeho vokální schopností ještě převyšuje. Neustále brečící, zatínající do sebe své pomalované ruce, padající na zem a tam se následně svíjející ve smrtelných křečích. Kdo se nechal do jejich pomalých pochmurných tónů polapit, musel brečet a trhat si vlasy také, ani já se neubránil. Budu pokračovat v superlativech a dodám, že jejich zvuk patřil mezi nejlepší na Brutalu a nebýt po nich vystupujících SARKE, dal bych MDB v tomto aspektu zlatou medaili. Při závěrečné The Cry Of Mankind musel brečet i měsíc i ti, co song neznali. Doom metal je prostě žánrem hlubokých pocitů, hudba, která se mě dokáže vždy dotknout a převrátit mě a vygenerovat ve mě obrovskou porci skromnosti a radosti ze svého života takového jaký je, protože vidím a slyším, že může být hůř.

Myslel jsem si, krásně vydeptán, že mám už vše za sebou. Věděl jsem, že v projektu Sarke působí hned několik prominentů norského blackového nebe, promiňte, Valhally. Netušil jsem však, že budu lapen v zvukové dimenzi, ze které nebude úniku. Jak jinak mám popsat tu lagunu božského zvuku, kterou mě SARKE zasáhli přímo do mého hudebního srdce, toliko zhýčkaného stovkami akcí. Nic tak čistého a přitom metalického jsem neslyšel. Pochybuju, že nějaký záznam zachytí kouzlo tohoto koncertu, avšak na BA DVD vol. 15 se teď těším 666x víc!!! Kapelu tvoří Sarke, který je skladatelem veškeré hudby a v živé podobě kapely obstarává basu, k sobě si přizval jednu z největších vokálních legend norského black metalu, Nocturna Culta, jednoho ze dvou členů kultovních DARKTHRONE, kteří, jak známo, nekoncertují.  Už tento fakt stál za to přijet na BA!!! Hvězdný výčet není u konce, kytarový dvojzápřah totiž tvoří Cyrus ze Susperie a Steinar Gundersen ze Spiral Architect, kteří se ve stejném složení nechávají najímat i jako živí kytaristi Satyricon, kapely s nejvyšším mediálním profilem, co se týče black metalu. Bicí artilerii obstarával rovněž bubeník Spiral Architect, Asgeir Mickelson, který mimojiné působí či působil ve slušném výčtu originálních blackových či progmetalových kapel z Norska. Dá se tedy říct, že Sarke na pódium dotáhl muzikanstky i personelně „the best of Norway“ a také to tak znělo. Dřevní black prošpikovaný dronovitýma dvojkytarama (cca 2:32 v prvním videu, u toho jsem sral!!!), hypnotický a mrazivý zážitek. Občas zazněly vkusné klávesy, které celek vynášely do míst, která jsem předtím v životě snad nenavštívil. Moje nadšení z tohoto koncertu přetrvává doteď a musím s přivřenýma očima k výkonům Hypocrisy, Candlemass, Dying Fetus a My Dying Bride říct, že tohle byl nejlepší koncert Brutal Assaultu vol. 15. Naprosto špičková záležitost, nezapomenutelná. Pro ilustraci uvádím dva záznamy, jeden z pozice zvukaře a jeden předpódiový, živému zážitku se však ani z tisíciny nevyrovná.

ZVUKAŘ SOUND

AT THE STAGE SOUND

Pódiové aranžmá následujících pekelníků WATAIN a ohledání příslušnými úřady, jestli se uprostřed tolika ohně a rekvizit čistého zla může pořádat kulturní akce zabralo takovou dobu, že jsem si myslel, že jen přijdou zamávat s nástroji, sfouknout oheň a pojedou domů, protože po Sarke nemá cenu hrát. Asi jen chtěli, abychom pořádně promzli a pak se nechali opražit ohněm pekelným, protože přesně k tomu se jejich hudba dá připodobnit. Zvukově velice průrazný, moderní, avšak přesto stroze blackový zvuk, který dokonale pohřbil Gorgoroth. Watain jsou v obrovské formě a momentálně patří k nejpřesvědčivějším tělesům, hrajícím True Norwegian Black Metal s jedním podstatným paradoxem…že jsou z konkurenčního Švédska. Bývalo nemyslitelné, že na obrovské open air akci zazní pure black s monstrózním zvukem, tady to máme. Brutal Assault si připisuje další body v otevírání metalových možností. Mou poslední pařbu od srdce se zatínáním pěstí i paroháči na BA vol. 15 obstarala infernální hymna Sworn To The Dark a já se mohl s pocitem totální nažranosti vrátit do kempu, trošku litující za docela líbivých tónů poslední kapely festivalu BARREN EARTH, že jsem jenom člověk, a že znám pocity jako únava. Jediný záznam Watain, který nebyl sežehnut pekelnými plameny a udělán tím neposlouchatelným, je asi tento.

ZÁVĚR

Nechci se opakovat s informacemi z první části tohoto maxireportu, proto uvedu jen jednu děkovnou úvahu na závěr. Brutal Assault mezi ročníky 10-15 narostl do obřích rozměrů, stal se festivalem na stejné úrovni jako WACKEN, WITH FULL FORCE, HELLFEST a jiné obří svátky metalu. S jeho věhlasem roste i úroveň a profesionalita všech, kteří nám, metalovým fanouškům, tento svatostánek dopřávají.  Letos jsem byl opravdu velice spokojen a očekávám, že kvalita poroste dál. Jako každý rok si opět pokládám otázku: Koho chce ještě Shindy a jeho tým pozvat? Naštěstí jsme součástí obrovské metalové obce a na světě máme stovky kvalitních kapel, ze kterých je vždycky co vybírat. Díky Obscure Promotions máme tyto hvězdy každoročně na dosah…před námi je přes 300 dní spekulací o nových jménech, které budou tvořit Line-Up příštího BA, který zajisté bude nést označení 16,66!!! Určitě si jej nenechte ujít, uvidíme se tam!!!