I Miss Heroes - Music WebMag | Reporty - Recenze - Rozhovory - Novinky - Profily kapel - Akce | HC, Punk, Rock, Crossover, Nu-metal, Rockabilly...

Report rozdělím na dny, pro větší přehlednost a obsáhlost reportu, začneme středou a čtvrtkem.

STŘEDA

Bohužel bohatá na informace nebude, protože jsme díky poplašené GPSce dojeli do areálu až někdy kolem 10. hodiny večerní a stihl jsem tak maximálně české deathaře GODLESS TRUTH, kteří rostou rok od roku ve velice zajímavou partu. Obešli se i bez baskytaristy a v jejich setu si našel každý fanoušek deathu to svoje. Klasičtější i modernější pojetí žánru zahráno s nasazením, bez výraznějších chyb a jako uvítací přípitek bych si snad nemohl přát nic vhodnějšího.

ČTVRTEK

Odstát si všechny kapely na festivalu, jako je Brutal Assault, je nemožné. Omlouvám se proto všem fanouškům, jejichž oblíbené kapely jsem vynechal, zároveň nabízím alternativu v podobě diskuze pod článkem, kde můžete vkládat své zážitky z kapel, které jsem z rozličných důvodů nemohl shlédnout. V souladu s uvolněnějším copyright právem a k propagaci nejenom kapel, ale i festivalu samotného, uvádím k velkému množství kapel aktuální záznam z BA, volně dostupný z youtube, čtenáři tak mohou mít ke čtení reportu snadno přístupný hudební doprovod. V případě většího zájmu o kapelu klikněte na její zvýrazněné jméno a budete přesměrování na jejich myspace, který se vám otevře v novém okně/panelu.

Budíček mi obstarala ostravská death/grind/HC sebranka DISFIGURED CORPSE, které jsem si poslechl z areálu. Než jsem odstranil bolehlav a smrad z mého těla, uběhl nějaký ten čas, a tak první kapelou, kterou jsem si na letošním BA vychutnal čelem ke stagi byli AFGRUND ze Švédska. Předem jsem věděl, že se bude jednat o vysokooktanovou grind brusku na styl později hrajících slavnějších bratří ROTTEN SOUND. Jejich vystoupení však smetlo mé předsudky, protože přesně takový nával energie a nekompromisní pravdy jsem „po ránu“ potřeboval. Grindová sprcha nejvyšší kvality, na ranní poměry vynikající zvuk a pro mě soukromé dobré znamení, že letošní BA bude maso.

Na české klávesové metalisty MINORITY SOUND jsem byl asi až moc rozzuřený z právě dohravší drtičky a tak mě jejich celkem fádní moderní metal s údernými rytmy vyhnal za pivem. Tam jsem proseděl i indické progmetloše DEMONIC RESURRECTION.

Svěží vítr do playlistu přinesla originální brněnská partička INSANIA, která ulehčila těžkotonážnímu programu svým písničkovým crossoverem, plným rozličných nálad zastřešených jistou suprapozitivitou. Co na to říkali zahraniční
metaloví těžkooděnci radši uvádět nebudu.

Pak přišla menší dramatická dramaturgická momentka, když se všichni přesunuli k pódiu doleva, ale o několik minut později se začaly rozeznívat signifikantní zvuky kytar ROTTEN SOUND z pódia vpravo. Následoval téměř náboženský hromadný exodus zpět a mohlo začít finské peklo! Finská scéna je proslavena spíše svými melodickými kapelami, avšak v tomto tělese má svého zástupce i v nejužší špičce světového grindcore. Nelidský drummer Sami Latva tuto smečku hnal kupředu extrémně rychlýma sypačkama, kytary svým charakteristým soundem tvořily stěny destrukce a vokalista Keijo Ninimaa, jako vždy vysmátý, ukazoval, že i bestie může být velice sympatická. Nejmilejší byl českému publiku, když složil naší zemi nejvyšší poklonu, a nazval nás: „the greatest grindcore nation in the world“! Obzvláště pak děkoval Čurbymu a jeho festivalu Obscene Extreme, který je v podstatě Mekkou grindcoru. Ke koncertu samotnému lze říct snad jen to, že se jednalo o strhující, technicky precizní jízdu. Hrálo se hlavně z posledních dvou našlapaných desek, jmenovitě Cycles a Exit, které jsou k live moshingu jako stvořené. Je velká škoda, že kapela není natolik BIG, aby hrála večer a s důstojnějším časem, takhle jsem musel být vděčný za necelých 40 minutek.

Bez oddechu jsem se odebral na deathcore velikány THE BLACK DAHLIA MURDER, jednu z mála kapel tohoto žánru, kterou uznává i metalová obec. Pro vysvětlenou – deathcore je moderní styl, který vznikl derivací death metalu a melodeathu a přidáním jistých hardcore přísad, jako jsou breakdowny a hlavně HC vokály. Celou tuto deathmetalovou blasfemii dokresluje ještě móda a styl, jakým se deathcoraři prezentují, což je trnem v oku metalistům asi nejvíce. Ve zkratce: něco mezi emařem a hoperem + tetování (nejlépe po celém těle) a piercingy. Já se celé této krabosloní válce jen směju a snažím se z toho vyvodit ryze hudební závěry, a ty jsou právě u TBDM na velice vysoké úrovni. Tito US boys nikdy nepatřili mezi průměrné deathcore kapely, mezi kterými byste nenašli ani 5 rozdílů. Naopak prokazovali úctu žánrům, ze kterých vycházeli tím, že je přespříliš neprznili a naopak z nich vytahovali to nejlepší a servírovali to mladému publiku, které se v metalových vodách ještě ostýchavě rozkoukává. Každá jejich další deska je ještě větším posunem do technického a melodického death metalu severského střihu a občas jsem během koncertu naladil blackovou frekvenci. Když k tomu připočteme naprosto precizní technickou práci, hraničící s virtuozitou (hlavně u bicmena a sólového kytaristy) bylo první překvapení dne pro tisíce metalistů na světě. Věřím, že si tímto suverénním koncertem získali i po dvou letech od jejich minulého vystoupení další stovky fanoušků.

Následoval odpočinek díky kapelám ENSIFERUM a OBITUARY a příprava na večerní megaporci hitů i zla, která pro me započala koncertem francouzkého originálního tělesa zvaného GOJIRA. Gojira je latinskou transkripcí Japonských znaků pro GODZILLU, což byl původní název kapely, která však byla nucena copyright bojovníky tento název změnit. Kluci už od svých začátků v polovině 90. let zůstávají ve stejné sestavě a svůj název si nezvolili jen tak pro nic za nic. Jejich hudba je přesně jako ono bájné monstrum. Těžkotonážní, pomalá, občas ničící a zanechá za sebou megatunovou spoušť. Je těžké ji stylově označit, protože patří mezi zážitky, jež si nespletete s žádným jiným interpretem. Od bicích, přes kytary, po vokály je tato kapela hrdým držitelem vlajky originality, což je v dnešním přehlceném internetovém světě opravdový kumšt hodný jen těch nejvyšších, a k těm tyto šnekožrouty řadím. Toto nebyl Hermelín, toto bylo Brie De Kravée Royale a každý, kdo se nechal ponořit do jejich hlubokých tónů a nechal trhat svým tělem v matematických rytmech, dostal pořádnou porci žrádla nejvyšší kvality.

Originální modernu vystřídal metalový starověk v podobě jedné z nejvlivnějších a nejopěvovanějších kapel, a to brazilská SEPULTURA. Zde by se hodilo podotknout, že Sepulturu netvoří již žádný původní člen. V tomto ohledu se jedná o světový unikát. Základním stavebním kamenem je Andreas Kisser, který se připojil v roce 1986, aby zlepšil kytarové schopnosti a pomohl vzniknout nesmrtelným dílům jako Schizophrenia, Beneath the Remains, Arise, Chaos A.D. a Roots. Po této desce, jak všichni víme, odešel zpěvák Max Cavalera a založil si konkureční SOULFLY, kteří kralovali MTV metalu koncem devadesátých let. Zbývající původní členové, bubeník Igor Cavalera a basák Paulo Jr, opustili kapelu relativně nedávno. Proč tohle všechno rozebírám? Protože nic z těchto událostí nezabránilo tomu, aby Sepultura nadále byla skvělou live kapelou, která z vás vymlátí poslední zbytky vaší příčetnosti. Celý BA sborově skandoval hity jako Refuse Resist, Arise, Inner Self, Roots Bloody Roots, Ratamahatta, prostor dostala i starodávná výstava riffů v 7mi minutovém eposu Escape To The Void a obavy, že se budou věnovat hlavně novému materiálu byly fuč. Řekl bych, že se to dalo nazvat monstrózní kalbou, během které se mazaly rozdíly ve věku, vkusu či náboženském vyznání, a to je hlavní devízou této kapely.

Ani si člověk nevydechl a druhé pódium bylo připraveno pro dalšího giganta světové metalové scény, američany FEAR FACTORY. Oproti minulému koncertu na BA před 5ti lety došlo v line-upu FFk docela zásadním změnám. Vrátil se El burito gitaro grande, samotný Dino Cazares, což neuneslo další poznávací znamení kapely, kulometný bicmen Ray Herrera. Pánové však podruhé v kariéře využili dobrých vztahů s kanadskou kapelou Strapping Young Lad a vytáhla z jejích řád dalšího člena na zalepení vzájemného lidského nepochopení v kapele. Tentokrát se nejednalo o nikoho menšího než o mašinu, která si během koncertu kouzlí další končetiny a překonává tak schopnosti lidského ovládání bicí artilerie…ladies and gentlemen, the one and only GENE HOGLAN!!! Už jenom býti svědkem jeho práce stálo za cenu lístku (příjemných 1000-1500, za takovou porci kapel směšná cena na evropské parametry). Něco tak rychlého a přesného už prostě neuslyšíte. Snad jediná výtka na jeho adresu zazní. Starší jemnější tracky zněly s jeho podáním až přespříliš brutálně. Edge Crusher, Shock, Replica a podobné evergreeny měly fakt koule, když zrovna mít neměly, protože masakrálních songů mají i tak dost. Kytarově snad nejde Dinovi nic vytknout, je to profesionál a Byron Stroud (opět ze SYL) na basu taktéž udával dunivý spodek s naprostou jistotou. Fear Factory však hlavně proslavily vokály Burtona C Bella a ten měl letos oproti minule o trošku lepší formu, hlavně ve starých peckách. Slyšel jsem opačné názory, ale já si poslechl půlku vystoupení na tribuně a tam jeho čistý magnificentní vokál občas ovládal vzdušný prostor a mazal lidem na ruce husí kůži. Výběr songů byl rozumným průřezem celou jejich kariérou a tak jsme si mohli poslouchnout vše od Martyru až po Powershifter, jejich novou kosti drtící hymnu.

Nesnáším CHILDREN OF BODOM a jsem rád, že hráli po takovém brutálním setu, abych mohl opět nabrat síly. Finské bravometalisty vystřídala jedna z nejzlejších kapel hudební historie, norští GORGOROTH. Jejich pověst nejskalnějších satanistů scény je tak vše, čím se mohou honosit. Nejenom, že je black metal v jejich podání extrémně nudný, oni tu nudu neumí ani zahrát. Už před několika lety se mi postarali o srdečný smích koledující si o čelo od nějakého hell warriora s 20ti řadami pyramidek. Letošní „výkon“ opět nezklamal a tak můžu s klidem v srdci říci, že jejich nejlepší track bylo intro, puštěné ze zlovzdorné MP3ky, pak však začlo neposlouchatelno, přesvědčete se sami. Ostuda black metalu, to jsou Gorgoroth, tečka.

Ani nevím, kam jsem od té hrůzy zdrhl, ale byl jsem rychle zpět, přimagnetován nádhernými kytarovými Marshall stěnami, patřícími dinosaurům doom metalu, slovutným CANDLEMASS. Toto švédské uskupení již 25 definuje hudební styl doom metal, a přitom po cestě neuhnulo brvou ani o píď. Doom metal za tu dobu doznal mnoha podob, mnoha různých stylových deviací a syntéz, ale tato kapela jej prezentuje v nejryzejší podobě. Opření o naprosto strhující zvuk, který rozvibroval celé vaše tělo, diktovali tito vážení pánové neštěstí v těch nejpomalejších rytmech jednu temnější skladbu než druhou. Zpěvák Rob Lowe svým silným heavy hlasem plným bolesti a úzkosti recitoval všem strašidlům v okolí, že pro dnešní noc jich již nebude zapotřebí. Při své plíživosti mají songy Candlemass většinou kolem 5-7 minut a tak bylo těžkým úkolem z jejich bohaté diskografie vybrat skladby, jež potěší co nejvíce příznivců. I tak se našel prostor pro pár svižnějších skladeb, které mi v celkovém kontextu koncertu příliš neseděly a nabourávaly jeho naléhavou atmosféru. I tak, být svědkem songů Hammer Of Doom a hlavně hymny depresivní hudby celkově Solitude bylo pro mě předčasným vyvrcholením festivalu a také mým jediným hudebně-emočním orgasmem, na který si zase počkám léta. Bohužel se mi nepovedlo sehnat lepší záznam než tento, osobně si myslím, že podstatu doom metalu zachytil slušně.

Naprosto paralyzován jsem byl odveden na koncert DESPISED ICON. Po předchozím zážitku jsem jen těžko hledal mezi svými smysly objektivní hodnotidla. Tito Kanaďané, hlásící se k deathcore scéně zde měli údajně svůj poslední koncert kariéry. Bohužel oproti žánrovým kolegům TBDM předvedli to, co na deathcore nemusím. Plastickost, bezduchost, přehnaná silovost a pózovitost, bezmomentovost, kolovrátkovitost a celková zbytečnost. Je to obrovská škoda, protože ti kluci mají tuny talentu, ovládají své nástroje skvěle, zpěvák má dostatečnou variaci povedených poloh, ale na co vám to je, když skládáte absolutně neoriginální materiál, který vás nemá jak hudebně nadchnout, který je jen prvoplánově stvořen ke generaci mosh-pitů? Holt každý hledáme v hudbě něco jiného, nezlobte se na mě. Dobrá zpráva je, že se pánové rozhodli dělat hip-hop. ^^

Třešinkou na dortu čtvrtečního programu byli komixoví magoři z USA GWAR, pro které není nic překážkou. Nepatřím mezi skalní fandy této teatrální zběsilosti, přesto mi však zvědavost nedovolila i přes značnou únavu odejít do kempu. Dočkal jsem se celkem stupidní hudby na pomezí heavy/thrash/hard rocku, extrémně vtipně zlých kostýmů, ve kterých musí být fakt prdel hrát a doteď mi zní v uších diktování jejich frontmana ve stylu: hua bua hwa hua bha he bhaaaaa. Údajně se jedná o zákodované intergalaktické texty. Když jsem pak viděl, jak vypadali stanoví sousedi, čili postříkaní nějakou zelenou a červenou sračkou od hlavy k patě, byl jsem rád, že jsem ono divadlo pozoroval z povzdálí. Pilo se dál a u stanů se k rozbřesku rozjel hip hop kemp stage a beatboxing night a nikdo nepřišel ke zranění. Děkuji metalistům za jejich kulturní zdrženlivost. Toť pro čtvrtek vše.