I Miss Heroes - Music WebMag | Reporty - Recenze - Rozhovory - Novinky - Profily kapel - Akce | HC, Punk, Rock, Crossover, Nu-metal, Rockabilly...

Říkají vám něco kapely Dropkick Murphys a Flogging Molly? Máte je rádi? Čtěte dál! Neznáte? A co říkáte na kombinaci punk – rock, mandolína a dudy? Dobrý? Čtěte dále i vy…

Když v roce 2000 dávali bratři Bawinkelové dohromady kapelu, jejich záměrem byl čistý punk-rock tematicky hozený do dělnické problematiky Oi! – to celé proložené křesťanstvím. O rok později se však potkali s Joshem Robinsonem, který kromě druhé kytary přinesl už výše zmiňovanou mandolínu a dudy. Josh už dnes ve Flatfoot 56 nehraje, avšak kapela u tohoto zajímavého stylu zůstala a na pozice dudáka a mandolinisty hraje Erica McMahon respektive Brandona Good.

To by bylo něco krátce o historii kapely a nyní se můžeme zaměřit na novou, v pořadí už šestou, desku Black Thorn.

Tired of the everyday grind?
Want to get away from it all?
Ever dream of a life of romantic adventure?
We offer you…escape.

Tenhle text z úvodního intra docela dobře vystihuje o čem to asi tak bude. Každodenní problémy pracující třídy, krutá realita a řešení v podobě víry – to jsou témata kterýma je tohle CD prostoupeno od začátku do konce. Zajímavé a možná i lehce agitující je seřazení tracků, které vždy nabídne několik punkrockových songů, jež jsou plny vět jako „Sheath your tongue, your words mean nothing at all“ (Black Thorn), „The world around you just didn’t care“ (Courage) či „Working hard is all I know“ (The Hourglass), aby nás pak uklidnili příjemnou baladou s typem vět jako „In times of hell, in times of sun, you journeyed with me, my precious one“ (Shiny Eyes). Možná trochu prvoplánové a agresivní, ale kupodivu to na posluchače funguje a změny atmosfér jsou příjemné.

Přestože je na desce hodně takovýchto „dělnických“ tracků nepůsobí nijak depresivně. Riffy jsou melodické, banjo tomu dodává lehký country nádech a dudy to krásně doplňují. Hodně dobrou polohu hlasu má taky zpěvák, který všechny tyhle Oi! proklamace podává vážně zapáleným hlasem a z desky tak čiší řádně punková atmosféra.

Těžko říct, jak budete reagovat na zmiňované balady, ve kterých mizí zpěvákův naléhavý tón a střídá jej sentimentální hlásek amerického country kovboje. Mě osobně to nijak nevadilo, ale já minule chválil, prý zženštilé, Two Doors Cinema Club, takže mě berte s rezervou a udělejte si názor sami :)

Celkově se deska poslouchá poměrně dobře a ve špatných náladách pěkně rozproudí všechny levicově-anarchistické choutky. Přesto bych místy ocenil trochu větší nápaditost, jež šla určitě s tímto nástrojovým pozadím vytvořit. Neříkám, že nápaditost chybí (např. Hourglass), ale se jmenovanými Dropkick Muprhys nebo Flogging Molly, je hudba Flatfoot 56 o něco jednodušší. Zase však nabízí trochu jinou hloubku takže – dejte jim šanci a uvidíte.